Píseň a karafiát.

V mládí to bylo a štěstí,

já touhou po Tobě jat

k slunnému pozíral jihu,

vkládaje v zápisní knihu

píseň a karafiát,

krvavý karafiát.

Bušilo srdce a vřelo,

nechtělo míru mi dát,

v knize i v duše mé tůni

dýchaly tajemnou vůni

píseň a karafiát,

krvavý karafiát.

Přihnal se život, oř plachý,

se mnou jal dále se hnát –

ty tam mé blažené vise;

žalem jsem zapomněl v knize

píseň a karafiát,

krvavý karafiát.

Prošel jsem končiny dálné;

jeseň mi počala stlát

na cestu sežloutlé listí –

tu spatřím, v knize chtě čísti,

píseň a karafiát,

krvavý karafiát.

Nevoněl, zhnědl – ach škoda!

Bál jsem se v ruku ho brát,

by se mi nerozpad’ maně

jako ta na zrudlé bláně

píseň a karafiát,

krvavý karafiát.

Nechal jsem obé, jak bylo,

zadumán zůstal jsem stát,

ne já – kdos jiný ať zruší –

jak vše, co kvetlo mi v duši –

píseň a karafiát,

krvavý karafiát.

Spěte! – Zda po letech někdo

srdcem jak já bude jat,

až se mu zjeví ty zvěsti

zvadlého, zniklého štěstí:

píseň a karafiát,

krvavý karafiát.