Píseň alpského potoka.

Se zrázných vrhám se hor –

čím je mi nebezpečí?

Já žíznivý jsem tvor,

jen nesmírné Moře mou touhu zléčí!

Jen dál! Jen dál!

Zde nelze, bych stál,

zde nejsem doma!

Jen po moři toužím

lačnýma rtoma!

Můj mléčný perlivý tok

přes kameny se pění –

tu vráží mlýnské kolo v můj bok

a v otroka člověk mne mění.

Ó pusť! Ó pusť!

Zde nemohu růst!

Zde nejsem doma!

Jen po moři toužím

lačnýma rtoma!

Já koráby nosit do dáli

musím na volné šíji –

a pod měst hnusnými výkaly

se panické tělo mé svíjí.

Ó ven! Ó ven!

Chci býti svoboden,

zde nejsem doma!

Jen po moři toužím

lačnýma rtoma!

Ó Moře! Příboj tvůj

do mých snů hučí –

ó jen mne poceluj,

až vpadnu ti do náručí.

Jen jit! Jen vřít!

Jen z tebe věčnost pít,

být Tvojí částí!

Jen ty, ó Moře nesmírné,

jsi pravou mou vlastí!