PÍSEŇ ARISTOKRATICKÁ

Jsou muži, kteří do daleka zří,

kde my jsme slepi z dneška na zítří –

a v tom je útěcha, v tom víra: Jsou,

jimž údělem je bdíti nad spásou,

a zahynout nám nedají. Ne bozi,

a nesmrtelní přec, nechť smrt jim hrozí;

jsou nad světem, jenž vraždí a jenž líbá,

neb vědí to, co znal již Ben Akiba.

Nám nezjevni, druh o druhu však ví;

jde z věků do věků jich zednářství.

Nám bůžci vládnou, jim bůh Sabaot.

Jim celek vším; jim nad národ je rod.

My lásku chvil, však oni znají, vyšší,

jen jednu vášeň: k hvězdě, na níž dýší.

Jsou tvrdi. Mocní. Knížata. V jich znaku

je dlaň a prach. A dorůstají mraků.