PÍSEŇ ARNIMOVA.

V dalekostech nedostihlých

Zoře žití mého rdí se,

A nad mořem rozbouřeným

Má neznámá hvězda skví se!

Popřej síly, tvůrce světů,

Abych snes ta muka hrozná,

Až hled odloučenou duši

Mou na tváři její pozná!

Až se jediné té dotknu,

Kteréž nerovná se žádná,

Bez níž mi i nebe pusté,

I pozemnost liduprázdná!

Až jí, co mne rmoutí, zjevím

Pohleděním, tknutím, slovem!

Až dech s dechem v jedno splynou

V lásky moři rubínovém!

V moři, v jehož luzném bezdnu

Jiskra z ní by mne prochvěla,

A nad splynulými by se

Brána země uzavřela!