Píseň askety.

Mé srdce musí být volné!

Nevztahuj ke mně bílých dlaní,

nezdvihej ke mně mluvících očí!

Jen jeden pohled chceš?

Ó znám to, znám;

Já vím, že pohled žádá slova,

a slovo žádá stisku ruky,

stisk ruky žádá políbení,

a polibek chce obejmutí,

a obejmutí volá: Věčnost!

A v odpověď se propasť chechtá.

Jedle je vzrostlá kořeny v skálu,

já musím být volný

jak v oblacích sup.

O vy, po nichž mé srdce touží,

vás musím ubíjet a pohřbívat

s krvácející duší.

A z hrobů vzpínají se znova

prosebné vaše ruce.

Znova vás pochovávat

a znova před vámi prchat,

hle, toť mé žití – žití hrobaře.

Jen na slunce patřím –

ne na to, co roste pod ním.

Z neviditelných zdrojů piju svou sílu

jako tajemný prvek –

a nevyčerpatelné hoří radium mé lásky,

jíž nechápe svět.

Jsem jako ten, jenž v bílý den

sestoupil v hlubinu studně,

by viděl hvězdy.