PÍSEŇ BERTINA.

Na jezeru, na hlubokém

Labuť žalostně přebývá;

V temnost hledí smutným okem,

Poslední si píseň zpívá.

Žaluje, že šedé mračna

Jarní slunéčko zatáhly;

Žaluje, že chladné větry

Květy milostné poprahly.

Mutně krajinou se snáší

Poslední labutí pění;

Než však měsíc stoupil s háje,

Klesla v hloubku – víc jí není.

Vlny noční, vlny temné,

Proč vy žádný cit nemáte?

V lůně vašem srdce jemné,

Srdce labutí chováte.

U jezera jinoch bloudí,

Hory, doliny probíhá;

V ruce harfu, v srdci bolest,

Žel se krajinou rozlíhá!

A na břehu, dub kde stojí,

Hustý list větrem šumívá,

Tam pod dubem bledá dívka

V stínu libém odpočívá.

Neslzí zavřené oči,

Aniž lkají ústa více;

Měkké vlásky oblétají

Jihem liliové líce.

I tam jinoch v hoři sedá,

V truchlivé strun rokotání,

V duté harfy znění mísí

Žalostivé bědování.

A na hrobě mrtvé dívky

Zoufanlivý on přebývá,

I své žely, věčné žely

K smutným zvukům harfy zpívá!