„Píseň beze slov.“

„Chci „píseň beze slov“ teď přehráti,“

jsi pravila, vnořivši v bílé zoubky

klaviatury ručku smělou,

a jako andílkové křídlatí

rozkošné tóny vřelé hloubky

mi létly v duši rozechvělou...

Já pohledl v Tvá očka plamenná.

Ó nehrej, nehrej! K štěstí mému není

víc potřebí, já hledím znova

v Tvůj sladký zrak – ó chvíle blažená! –

v něm skryta nad vše pomyšlení

výmluvná – „píseň beze slova“! –