Píseň beze slov.

Je zima; z hvozdu samot letí

má tichá píseň v krajů šeř,

a s osněžených stromů snětí

jí padá jíní na kadeř,

leč nedbá, krouží nad závějí

a na kmentový slétá sníh

a ke mně jde; hle stopy její

rdí v brunátných se červáncích.

Co nese as ta píseň zlatá

mé duši? Mír-li jest a klid?

Hle, volá mne, snad zbádat chvátá,

zda cit mých ňader neustyd’?

Ne, ne, nechť kolem mráz se hostí,

nechť sněhem zavát jsem i stár,

zde v prsou tajné hlubokosti

plá posud nadšení a žár.

A pokud všeho nevyzpívám,

co čas a život v nitro snes’,

dát nechci s Bohem rodným nivám,

kde milá je mi každá mez

a každý úhor, každá stezka

a každá víska, každý rov;

jeť čarovná ta země česká,

mých písní píseň beze slov!