PÍSEŇ BEZZEMKA.

Zas brodím se, tuláka veselý zjev,

niv houpavým zlatem a na rtech mám zpěv.

Tam shůry mi slunce v týl chrlí svůj žár,

na obzoru tratí se hory v háv par.

Zní bujně má píseň a toužně, neb dnes

já prvně mám uzřít svých dědů ctnou ves.

Z lip statek se bělá, kde děd můj byl pán,

kde poroučel chase a zorával lán.

Kde znojem svým skrápěl hrud utvrdlých vzdor,

kde lopotil po soumrak od rosných zor.

Kde líbal své děti pak od práce prost

a jako pně kořen s tou půdou kde srost.

Já bezzemek-básník, ta pleva všech plev,

jen světem se toulám vždy na retech zpěv.

Vnuk nesrostl s ničím, jsem volný jak pták

a na moři vlna a na nebi mrak.

Jsem jako květ jarní, jejž s haluze strh

a do víru žití zlý severák vrh.

Všem tradicím rodinným unik jsem v čas

a mám jen své snění, a je mi tak snáz.

A mám jen své touhy a píseň svou mám

a bohat se cítím nad všechny ty tam.

Své štěstí jsem v prsou si uzavřel tich

a rozdech je růžemi do zpěvů svých.

To jedině cítím, to jedině vím,

že celou přec krví jak děd na čem lpím.

A třeba jen blouznivý větroplach jsem,

že k smrti až miluji rodnou svou zem.