PÍSEŇ BLÍŽÍCÍCH SE PODZIMŮ.

Mé dítě, odpusť mi předtuchu,

jak vyrůstá ve snech mých,

sníh bílý cítím už ve vzduchu,

mé dítě, jak z cukru je sníh.

Jak ptáku je mi, když do hnízda,

v němž hledal pohovy,

mu surový vítr zahvízdá,

ó, vítr surový!

A tady, tady ve spáncích,

ó, sáhni, dítě, sem,

viď, jak to pálí v spáncích mých,

rci, zdráv-li dosud jsem.

A sáhni k srdci, – co tu tlí,

co tlí to v srdci mém?

List spadne, je-li sežloutlý,

a proč já dosud živ jsem?...

Ó, odkud síly nabírám,

proč žiju, dítě, dál –

Proč žiju, když už umírám,

proč bdím, když čas, bych spal?..