Píseň boru.

Tichounko, ticho

na kraji lesa,

pod borovicí

dřímám.

S modrého nebe,

s oblaků bílých,

pálí mě slunce,

hojíc mé rány,

rány mé duše.

Ticho je, tichounko.

Slyším i broučka,

jenž leze vzhůru

po travce klidné

u mojí hlavy.

I veverka spí.

A tu se zdvihá

šumění z dálky

jak těžký povzdech

z hlubiny lesů,

vrcholek s vrcholkem

vroucně se líbá,

tisknou si ruce,

šeptají pozdrav,

zpívají hymnus,

až vlna jejich

hovorů šumných

rozhlaholí se

potopou valnou

nad moji hlavou,

na kraji lesa –

a tu jak zlekána

tlumí své hosana,

odtéká nazpět,

vrací se v dálku,

usíná líná –

ticho zas – tichounko.

Broučka zas slyším.

Hluboce cítím,

že stromy mluví,

rozumějí si,

a rád bych jejich

tajemnou píseň

přelil a vtělil

ve mluvu lidskou.

Hledám jí smysl,

hledám jí slova,

hledám jí rytmus,

hledám jí rým –

až přemožen usnu.

Zdá se mi o hochu,

který chtěl píšťalkou

sonatu zahrát,

o andělíčku,

který chtěl přelít

do důlku moře...

Bože jsi velký!

Mluvíš k nám sluncem,

mluvíš k nám mořem,

mluvíš k nám hvězdami,

mluvíš k nám větrem,

mluvíš k nám šuměním

oživlých lesů –

my však jsme malí,

těžkým snem zmámení,

hluší a němí,

mrtvoly spící.

Vdechni nám život!