PÍSEŇ BUDOUCÍHO JARA.

Žen hlasy v rhytmu lahodném a čistém

se vmísí v práce spěch a ve hřmot kladiva.

A člověk sebou jist, svým časem, místem,

nezmaten ďáblem zlým, ni dobrým Kristem,

uvidí krásu všude, kam se zadívá.

Ač pontifex mu kámen neposvětí,

přec stavba jeho rukou mocná povstane

pod mraků klenutím, s nějž vláha sletí

na setbu klíčící, na jásot dětí,

jimž mezi růžemi vždy srdce zaplane.

A bude sílit jej, jak rozkoš blažit,

to štěstí nezmarné, jež z práce vyrostá.

Okovem plným bude život vážit...

Krev tehdy jenom zrosí jeho pažit,

když chtít to bude vůle žití naprostá.

Doubravou ráno nepojede z Říma

posel, by večer dával králům rozkazy.

Od dogmat nevlídných jak krutá zima

dojde přec člověk bádáním, jež duši jímá,

k poznání pravdy radostné, jíž skepse nezkazí.

A tráva hebká studny ovroubí, a cestu

hravý svit slunce koberci si vystele.

Dav starců vetchých půjde ke starému městu

v chrám opuštěný... A poslední kněz tu

jim hlásat bude marnost vykupitele...