PÍSEŇ ČARODĚJNIC.

Dneska z rána na travině

snídani jsem čekala,

otočil krk, maso rázem

já mu z huby vyndala.

Nalezla jsem vzácné věci,

v svitu večernice dnes,

vlčí srst a zmijí uši,

pěnu, již chrst vzteklý pes.

Tuto lebku ukradla jsem

u uzamčené kostnice,

hrobaře, jenž chtěl ji bránit,

potloukla jsem velice.

Za kolébkou já jsem stála,

vyssála jsem děcku dech,

šňupku dala kojné, hlavou

která klátila tu v snech.

Dýkou ostře nabroušenou

pro zábavu, z žertu jen,

bodla a jak lusk jsem z břicha

vyříznula sádlo ven.

Vrahu, jenž tlí na čekanu,

kabát s těla strh’ můj zub,

vlasy z hlavy a zde šlacha

z pravé ruky, to můj lup.

Černé peří, vejce soví

přinesla jsem ve kvas vám,

pro sebe jen z kůže žabí

pytlíček si ponechám.

Tlusté ropuše jsem oči

vytrhnula v oka mih,

křídla netopýra v žertu

prostřihla, jak se tu mih’

A já krev mám baziliška

a mám hadí kůži též,

hotovo vše, každá čile

dnešní noci na hod spěš!