Píseň čekajících.

Na modrém Dunaji rusalka leží,

zelených očí a blanatých spárů,

vábí a vábí,

písničkou svojí a půvabem lící,

svádí a dráždí i růměncem volá

do chladných hloubek.

Krok v její oblasti zastavíš maně,

cosi tě chytlo a zvrátilo vůli,

musíš k ní blíže –

nadarmo vzpíráš se, ramenem tuhým

nadarmo vlny chceš rozrážet mocné,

musíš k ní dolů!

A my jsme sestoupli, osudu pod jhem,

pod kouzlem vábení, všichni jsme sešli,

zdiveni čímsi,

po něčem lačnící, velicí, malí,

všichni jsme sestoupli do hlubých bažin,

za řekou modrou.

A je nám tesklivo, svět cizí v šklebu

tváře si prohlíží, ohmatal svaly,

do díla zapřáh –

a my jdem krokem svým ode dne ke dni,

bez vůle, bez vlády – tápeme v blátě

hlubším a hlubším!

Krev z žil nám vyssají, z úst jazyk vyrvou

– osudy zmámených rovny si vždycky,

otroctví, žalost.

Když ale večery nad vodou plynou,

svobody lepších dob zpomenem sobě,

toužíme po ní!

Po řece nepluje proutěný košík?

Kdo očí bystrých, tam pozírej ve proud,

princezno hnědá,

cosi-li uvidíš, zavolej muže,

Hosanna vzkřiknem a vztýčíme ruce,

přijde-Ii Mojžíš!

Ne holé dlaně jen, mozoly ztvrdlé,

kladivo najde, kdo pracoval v dílnách,

udeří v okov!

Princezno hnědá má, pozírej dobře,

nenech se zlákati sirény písní,

neodvrať zraků!

Cosi se pohnulo? Zavolá cosi

nad břehy širými, zaslech jsi píseň,

zpívanou otci?

Naděje nebýt, kdo dovedl žít by,

odvahy nebýt, kdo vzdorovat může

útiskům všechněm?

Odvaha zbyla a řekl nám Osud,

k břehům že Dunaje za námi přijdou

mnozí a mnozí.

A jednou všichni se zvedneme vlnou,

ať si nás dusili, ať si nás rvali,

moře nás zbude!

A moře břehy že omílat musí

a drobit skaliska, prohlodat hráze,

víme přec všichni!

To moře promluví ohromným hlasem.

Neslyšelo? Už vlna hlodá a hlodá

žaláře ve zdích!