Píseň česká.

Hučí vítr širou plání,

zvučí lesem, bouří strání,

v chýži, hradu hlaholí,

srdcem každým šveholí.

Co je jímá, po čem touží,

co mu blahem, co je souží

vše se v tobě ozývá,

písni česká, milko má.

Píseň písní, lásky touha,

víc, ó víc! tys láska pouhá

plna slastí, plna muk,

krev jsi ty i srdce tluk.

A co slovu není dáno,

v tónech tvých to vykonáno,

tebou srdce mluvit zná,

písni česká, lásko má.

Ó té písně! kterak hřměla,

že se všecka srdce chvěla,

zmužilostí táborům,

hrůzou cizím praporům.

Ach, ty zvuky porozváty

a jen bolest těžké ztráty

v tobě ještě vyznívá,

písni česká, slávo má!

Písni, ty se orlím letem

slunce výše neseš světem,

z tebe mluví lidstva duch,

jeho snahy, jeho ruch.

Krásného co vymyšleno,

tebou jest to vysloveno,

věštců duch tě provívá,

písni česká – duše má!

A kdy plesám a kdy strádám,

v tebe, písni má, to skládám,

ty mé blaho sdílíváš,

ty mne v strasti těšíváš.

Tebe na rtou světem jíti,

za tvých sladkých zvuků mříti

srdce, duše toužívá,

písni česká – písni má.