Píseň českých žen.

Zlá bouře straší od severu

vždy naši milovanou vlasť,

a syna touží nám i dceru

svým křídlem hnáti ve propasť;

ó bděte zpěvem, ohroženy,

ať zaplašíte onen zjev...

sem, české děvy, české ženy,

pod svaté vlasti korouhev!

Když pluhu v těžkém ovládání

ve hloubce brázdy zniká muž,

tu zvučnou písní snivých skrání

jej u výš zvedá věrná druž;

a ve srdci dřív náhle kleslém

zas rozvlní se chabá krev...

sem, ženy, děvy, za svým heslem:

Pod svaté vlasti korouhev!

Když mužům v boji za skvost práva

zbraň zdá se těžkou býti všem,

tu žena milá, družka smavá,

jim věrným budiž zbrojnošem;

pak jako ondy před Johanou

v šíř rozprchne se dravčí hněv,

a zlaté pršky slávy skanou

na svaté vlasti korouhev!

Ó vizte přec! Jest mužů málo,

z nichž v čas vyrůstá bohatýr;

co ondy v očích předků plálo,

to vzal a zanes‘ žití vír;

nuž v šik, nechť jako mužův prve

náš nepřátely straší zpěv...

sem, ženy, děvy české krve,

pod svaté vlasti korouhev!

Ó ženy, svatý úkol máme –

a všaký vzdor nám pouhý dým –

že děti vlasti odchováme

i na vzdor hrůzám katovým;

nechť pomsta na skráně nám buší,

nechť straší běsný zloby řev,

my skryjem duše svojich duší

pod české vlasti korouhev!

Teď slzy pouze proléváme

za milovaný český rod,

však v čase zlém i krev proň dáme;

co hrůza nám a zášti svod?

I strasti budou dovršeny,

a lesť i právo přijdou v jev...

sem, české děvy, české ženy,

pod svaté vlasti korouhev!