Píseň cestaře.

U silnice v potu tváře

tluku kamení,

z křemene vzplá časem záře,

tím však v sny mé samotáře

nic se nezmění.

Panstvo jede na kočáře...

Tluku kamení.

Od škarpy své, tich zde sedím,

sotva zvednu zrak,

a když ob čas v dálku hledím,

ani slova při tom nedím,

zřím jen v samý mrak,

k otázkám i odpovědím

chodců všech jsem němý vrak,

sotva zvednu zrak.

Třískám klidně do křemene,

je to drsný zvuk,

krev se časem v spánky žene,

vdechy dávno potlačené,

ohlas dávných muk,

ven se valí – já je zdusím...

není času, bušit musím...

je to drsný zvuk.

Tu se po silnici mihne

babka s nůší svou,

smavé děvče zrak můj stihne,

za ním do dálky se zdvihne,

zrak se zamží tmou,

s vakem cizí cestující

štíhlý, student bledolící,

jako stíny jdou.

Jako stíny ve svítilně

kouzelné kol jdou,

co já třískám v křemen pilně

ráznou paží svou.

Cestařem být – práce tuhá,

až se člověk otřese.

Zdali jednou klidu duha

nad moji skráň sklene se?

V křemeni to divě tryská...

Bůh tak v svoje světy tříská...

Vyčkej – doba spásy blízká

klid ti v hrobě přinese.