Píseň chudého.

Když jsme chudí, ať jsme chudí!

Na to málo dbám.

Ať se nad tím každý trudí,

Já se směji sám.

I nerozdal Pán Bůh všecko,

Ještě mnoho má;

Pročbych plakal jako děcko?

Onť mých potřeb zná.

Aj, což nedal mně již dosti

Bůh, an šatí les?

Kdo mi popřál zdravé kosti,

Kdo cit, milku, ples?

U mě přísloví to platí, –

(Kdo chceš, hlavou vrť):

„Vždyť chudoba cti netratí,

Peníze jsou smrt.“

Ať bohatec v zlatě pýchá;

To neblaží nic;

On tak dobře jak já vzdýchá,

A snad mnohem víc.

Sám Pán, který svět oslavil,

S nebe vstoupiv k nám:

„Chudí, blaze vám!“ vždy pravil,

„Vládnout máte tam.“