Píseň člověka.

Vím, že můj otec

nebyl mým otcem.

Vím, že má matka

není mou matkou.

Vím, že má duše

vyšla z Tvé ruky,

na cizí, smutnou,

zapadla hvězdu,

prachem se oděla,

prachem se brouzdá.

Blátu se bráním,

k slunci se vzpínám,

po Tobě toužím –

ztracený syn.

Oko Tě nezřelo –

víra Tě vidí.

Uchu jsi neznámý –

naděj Tě slyší.

Mysl Tě nechápe –

srdce Tě zná!

Na břehu moře

jiskří se písek,

na moři valném

jiskří se vlny

nad vlnobitím

jiskří se hvězdy.

A jako vlny,

hvězdy a písek,

hrnou se světem

zástupy lidstva.

Kéž Tebe znají

národy všechny,

kněží se klaní,

oltáře kouří,

vůli Tvé slouží,

milují Tebe,

který jsi Pravda,

který jsi Láska,

který jsi Krása,

blaženost věčná.

BOŽE OTČE!

V žalářích úpíme,

chřestíme pouty,

zdeptání v porobu,

šleháni záštím,

spoutané duše,

spoutaná křídla,

voláme mřížemi

zlatistých hvězd:

Kde je Tvé království

Svobody, Lásky,

pro které na kříži

vykrvácels?

Ó zdvihni Církev

z poníženosti,

vytrhej psoství

ze srdcí našich,

vzpomeň nám, že jsme

synové Boží –

od tyranů pak

pomůžem sobě!

BOŽE SYNU!

Milion roků

jdou hvězdy nebes

tiše svou dráhou,

kterous jim vyryl.

Milion duchů

nebeských chvátá

na kyn Tvé hlavy

rozkaz Tvůj konat.

Neznáme na světě

většího štěstí

než svoje srdce

v Tvou vložit dlaň!

Ty je veď přízraky

nad prach a nad mraky,

čistší a skvělejší

do svojich bran!

Jak děti k matce

v plášť Tvůj se tulíme.

Hořící, tvořící

sluncem nám pláň,

DUŠE SVATÝ!

Otče, jsem hlad! –

Denně mé tělo

po chlebě křičí,

po vzduchu, volnosti,

po rušném životě,

po spánku sladkém.

Ve dne i v noci

volá má duše

po Tvojí útěše,

po Tvojí lásce,

po tajném ovoci

se stromu vědění.

Žízní mé oči,

žízní mé uši,

žízní mé srdce.

Ku hvězdám, nad hvězdy,

až v nebe deváté

růst chce mé tělo,

růst chce má duše,

růst chce můj Duch!

Jak může šťastným

býti mé srdce,

je-Ii v něm šíp?

Jak může k tobě

vzlétati duše,

je-Ii v ní hřích?

Tak jako centy

visí to na křídlech,

jak moucha lapená

v lepkavých osidlech,

Duše má v rozruchu

po světle, po vzduchu

sténá a štká.

Zapuď ty přízraky,

dělivé oblaky,

vyrvi nás z propasti,

toužíme po vlasti,

z bouřného víření

dobří a smíření

na ňadra Tvá.

Široká cesta

k záhubě vede,

uzká a trnitá

k nebeské bráně.

Mezi tou širokou,

mezi tou úzkou,

zmítá se dušička.

Přichází ďábel a

svádí ji k pýše,

ke vzdoru, k tvrdosti

neúprosné.

Přichází svět a

učí ji marně snít,

na Boha nemyslit,

vrhat se v rej.

A líné tělo,

dítě to prachu,

k prachu se skláni

objímá jej.

Ó Bože vysoký,

odraz ty útoky,

cnosti mír hluboký

do duše lej!

Zlá je nemoc,

zlý je hlad,

zlý je oheň,

zlý je chlad,

zlý je smutek,

zlá je smrť –

všechno zlé, ó

Pane, zdrť!

Ale nad to všechno zlá,

mysl nízká, otrocká,

jako zvěř, jež leží v kalu,

nezná vzletu, idealu,

usíná a procitá

u plného koryta.

Z pekla toho ramen

vytrhni nás, Pane!

AMEN.