PÍSEŇ ČMELA.

Pít, líbat, dokud hoří slunce,

a dokud květy voní z luk,

a něžně jejich ke korunce

svých písní lásky nosit zvuk.

Pít, líbat stále plným retem,

dřív nežli na to pozdě je,

dokavad růže kyne květem

a pohárem květ šalvěje.

Pít, líbat všecky krásky skromné

i sněženky i bledule,

hned jak si zlaté oči promne

sedmikrás hejno ztrnulé.

Dnes růži k ňadrům slétnout směle

a unylou se touhou chvít

a na odletu stejně vřele

se u hluchavek zastavit.

A zítra zladit píseň svoji

zas k ouškům lechy modravým

a fialám, jež skromny stojí,

své lásky zapět lačný rým.

I bába žlutá zachvěje se,

ač k touze své se nepřizná:

hle, svými čepci slastí třese

v mém náručí mdlá divizna.

A když je dohrána již role,

a nelze říci: ber, kde ber,

tu vyhledám si ptačí vole,

nás čmelů smrtný revolver.