Píseň Čtvrtá. Máří Majdalena při Smrti Ježíšově.

Čtyři Betanská pověst křídla dnes na sebe béře,

Dřív do Jeruzaléma by přiletěla, než jiná vleze.

Město se hned zbíhá, všechno nastrkuje uší,

Co provedl Ježíš s Lazarem, užasnutě slyší.

Hned přijdou někteří z Betanye z knížat, a svědčí:

Že slyšeli, viděli víc, než pověst tudy řečí.

Lazara že viděli umírat, y do hrobu vnesli.

„Dne čtvrtého těšit milé sestry, když sme se sešli,

Tuť přijde Ježíš velikým zástupem obnesen,

Zůstane stát venku, zarmoucené sestry volá sem,

Potěšuje slzavé – táže se: kde Lazar je pohřben?

Hrob zhlídna, velikým hlasem křikne: Lazaře, poď ven!

Hle, až zježí vlasy – hned mrtvý z hrobu vycházý –

Užasnem sebe my – hrůza svatá všechny obcházý.“ –

Zpínali v městě ruce všickni, kdo se našel nábožný;

Mnohý zas hodil hlavou, rouhali se, kdo byl bezbožný:

V tom Šimon přijde: Nevěřte! po ulicých křičí.

V Belzebubu vzkřísyl Lazara, to věřte! tak řičí.

Lid ale předce jedno oslavuje Boha mocného,

Že proroka dal jim, jenž y mrtvé křísý, velkého.

Však mezy Faryzey, a knížaty a učenými

Povstaly hádky mnohé, y hněv vznikl mezy nimi.

Někteří z nich do Betanye šli, by zvěděli jistě,

Mrtvý že žije; spatřivše hlásali v místě.

Zlostní jiní radili Ježíše y Lazara zabit,

Byť jednou mohli proroka strašného se zbavit.

Na druhý den velikou radu hned Biskup svolává,

Všickni by se sešli z knížat, přísně provolává.

Satan šeredně hlavou kroutí, oheň na zem plije,

Uslyšev, co se stalo s Lazarem, y zlostí až vyje.

Co legion ďáblů Ježíš do pekla zas srazyl,

Sám satan na zem přišel, šetřil by Ježíše y zkazyl.

Pojav s sebou buřičů knížata Adramelecha,

A v temných nocech lhoucýho snáře Molocha,

Těm kázal ve dne v nocy šetřiti Ježíše;

Sám nebo se musyl vrátit pekelné do říše.

Tam zločinní čerti proti němu se zbouřili zpurně.

Svobodu a rovnost uvesti usmyslili zhrdně.

V tom přiletí Satan, zlostí dupe – peklo se třese,

Čerti do kouta lezou, strachy ni žádný ozve se.

Ohnivým když prutem bývalý pořádek uvádí,

A buřiče čerty ukované v řetězých svádí,

Adramelech přiletí k peklu, a vztekle sy kutí,

Satana spěšně na zem, vypraviv vše, vstoupiti nutí;

Rychle Satan přiletěv, na okršlku země se snáší,

Město celé pochodí, do domů y knížat se vnáší.

Všechno vyslechna všudy, staré špehéře svolává,

Adramelechovi zbouřit lidi rozkaz nechává.

„Ty pak sovo noční, Molochu! ku Kaiffášovi

Přijdeš a lhát mně budeš co nejhůř o Ježíšovi.

Já Ezdrášovi kanclíři, co říct má, poradím,

Šeptat budu v radě všem – jistě Ježíše zahladím.“

Adramelech faryzéa kutnu hned na se obláčí,

Do všech vzáctných domů ještě ten večer se vláčí;

Všudy želí, naříká, že Mojžíš y zákon pomine,

Jestliže svůdce lidu Ježíš co nejdřív nezhyne.

Však když všechno usne, y Biskup odpočine lehce,

Vloudí se tam Moloch, a jemu sen strašlivý šepce.

Sní: jak se naň škaredí Mojžíš z synajského vrcholí,

A celý rozlobený mu hrozý Aronovou holí. –

Dskama na zem vrhne, roztříští se drobné na kusy,

Pryč bude zákon svatý, pláče, ty y národ to zkusý.

Jsyli ty Biskup? praví: ty trpěti můžeš Ježíše?

Ty můžeš to nové učení tak snášeti tíše?

Což nevidíš, kterak zákon tupí? což málo je křiku?

Což ani dbáš, že y chrám zrušit chce, y oběti býků?

Víc nebudou vonět nosu tvému kozli, kozlátka,

Ni vlnatí skopcy, ni beránek, ni tučná telátka.

Hle! hle! jak se hrne lid za ním, ba snad se již bouří;

Brzyli vojska římská nesvedou na chrám tuto bouři?

Brzyli národ y ty neoctneš se v římském zajetí,

Jestliže Ježíše budeš dýl na světě trpěti?

A Kaiffáš již vidí v tom snu vše zlé se hrnouti,

Jak celý národ k němu ruce spíná a těžce se rmoutí.

Jak y jeho Effod padá v troud, jak město již hoří,

Archa, mana y dcky mizejí, y chrám se již boří.

Jak naříká, utíká vše, jak lid honěn mečem a sečen,

A Kaiffáš pochycen v okovích do zajetí vlečen –

Brání, tluče, mlátí se na lůžku, až Refka se zbudí,

Refka žena, pamatujíc ho, z sna těžkého budí.

„Umřít! umřít musý!“ – Kaiffáš, vyskočiv z lože, řičí.

Refka leká se toho: Páté nezabiješ! křičí.

„Umřít! umřít musý!“ – divoce po světnicy běhá,

Refka celá zděšená, neví kam, pod lůžko sy léhá.

On divoce běhaje, kodrcá, až stoly převracý,

Probuzení hlukem přijdou se světlem domácý.

Refka lezouc z pod lůžka volá: Přispějte k pomocy!

Spamatovav sebe on, táže se: již jestli po nocy?

Uslyšev, že svitá, honem se v Effod obláčí,

Kancléři, by řečil k odsouzení Ježíše, kráčí.

Však Ezdráš, ujistil by biskupa přestrašeného,

Vypravuje, že y on té nocy měl sna podobného.

V určitý čas sejde se Synedrium, chce se přesvědčit,

Coby Ježíš zavinil; však Ezdráš počne hned řečit:

„Muží bratří! osvícená knížata, kněží y řádní,

Zákonnícy učení, Faryzéové, vážení radní,

Všickni ctitelové Mojžíše a zákona Páně,

Podpora vždy ste byli starých obyčejů, a rámě!

Však že povstal jakýs Nazarén Ježíš nyní, víte.

Zdaž z Nazarétu dobré pojít může? se sami divíte.

Tento novým bludem vyvracuje zákon Mojžíše;

Vše se za ním hrne, všeckno poslouchá Ježíše.

Mámí a zaslepuje hloupé ďábelskými divy,

Podvodem slepí vidí, hloupý lid se tomu diví.

Spícý budí z mrtvých – však víte, co nadělal křiku

S Lazarem Betanským – město posud vězý v povyku.

Že ďábelství má, učení již dávno mu vyčtli,

Všeckny divy že činí v Belzebubu, mnozý mu přičtli.

Předc ale sprostí, tupí lidé se toho svůdce držejí,

Za proroka ho mají – ba jako Mesyáše ho ctějí.

Co ale soudíte? co pojde z té doutnavé jiskry?

Zplakat musým – o město svaté! nebudemeli bystrí.

Ach, napřed vidím již tě slavné město hořeti,

A co ty chráme svatý! nad tvým rumem budem slzeti.

Bouřlivý již vidím lid, Řím na sebe povolávati,

Římský orel již letí nedbalost naši trestati.“

Těžce sy oddechne a pláčem uřvaný praví:

Muží bratří, suďte, udělejte rozsudek pravý.

Jestli necháme ho tak, všechno nás zlé toto sevře.

Já radím: svůdce by ten zahynul – Radš smrtí ať umře! –

Smrtí ať umře Ježíš! veliký křik v radě se stane.

Gamaliel mlčení pokynuv, z své stolice vstane.

„Muží bratří! praví: nebuďte k odsouzení kvapní.

Člověka k usmrcení nechtějte býti polapni,

Slepý vidí? kulhavý chodí? a že němý rozpráví?

Toť jest dobrodiní! – to trestat nesmíte bezpráví.

Křísý že v Belzebubu mrtvé? toťs promluvil vděku.

Nikdý tak dobročinný ďábel nebýval k člověku.

Spícý budí z mrtvých, čtvrtého dne jenž z hrobu vstali?

Ezdra! zdali budeš čtyři dni v hrobu ležet ospalý?

Já, Nykodém, Jozeff, s podivením čtvrtodenního

Lazara sme viděli z hrobu vstát obživeného.

Všaks y pravil, sprostý že lid jej drží za Mesyáše –

Rozpomeň pak se: zdaliž nebyli by to šťastné dni naše?“

V tom se zdvihá rada, proti Gamalielovi sočí –

„Hle, zas nový Nazarén!“ potupně mu plijí do očí.

Však Biskup vstana: „ticho hned buď! volá mocý,

Byste viděli vidění, jaké já zakusyl v nocy –

Já ale zkrátka radím, aby Ježíš, škůdce ten, zhynul,

Než aby národ celý pro jednoho svůdce zahynul.

Můj usudek pevný zůstává: Smrtí ať umře!“

A celá velká rada opakuje: smrtí ať umře!

Čtyřkřídlatá pověst přiletí do Betanye spěšně.

Ježíš že umřít musý, troubí, rada vyřkla vesměšně.

Jakby srdce mečem prorazyl, Marye se zatají –

Zbledne a ztuhne celá – kácý se y duch se v ní tají –

Po veliké chvíli zkřikne: „ach, neumřeš Ježíši!

Ne, ty umřít nesmíš! nedopouštěj Bože nejvyšší!

O vy zlostní lidé! Ježíš co provedl zlého?

Smíteli na smrt stát tak svatého a tak nevinného?

Snad má umřít za to, že slepy y němy, y chromy

Uzdravoval, – že mocně hojil vše vaše pochromy?

Snad že bratra mého povolal čtvrtého dne z hrobu?

O ukrutnícy vy! byť hrom byl třískal v tu dobu,

Když ste vypustili z ust usudek tak černý a zlostný.“

Však Lazar Maryi těší: Nevíšli, že mocný

Ježíš? jenž mne mohl v tmavém hrobě mocně zbuditi,

Zdaž nebude mocen všem oukladům rady ujíti?

Tím se těší Marye, a slyší, že Ježíš přicházý,

Hnedle radostí skočí, spěšně mu naproti vcházý.

„Rcy, že neumřeš, volá: jen rcy, že neumřeš Ježíši!

Bezmálaby byli ze mne vystrašili duši.“

A tu mu vypravuje, co rada usnesla židovská,

Smrtí ať umře Ježíš, vyřkla že ta slova katovská.

Hnedle k nohám mu padá, a prosý, a s pláčem y žádá,

„Jen do Jeruzaléma již nechoď, čeká tě tam zrada.“

Pán ale dí: Marye! což býti nemá vyplněno,

Co skrze řeč proroků bylo hned od dávna mluveno?

To Marye netěší – zarazý se a jest trudě tichá. –

„Což, snad předce umře Ježíš!“ potichmo sy vzdychá.

„Ach, snad umře předce!“ to pořád jen v srdcy jejím vře.

„Sámli snad umříti chce?“ a div sama žalostí neumře.

Pán se zatím sázý k stolu: Marye ale běží,

Masť přinese z Nardu pravého drahého, a leží

U jeho noh, vstává, a na hlavu leje Ježíše,

Y ní maže nohy, líbá, také pláče y tiše,

Vlasy vytírá svými; zdá se, že maže mrtvého,

A tím více slzý, že myslí mazat umrlého. –

Pán chválí skutek ten; naplněn jest dům celý vůní,

A Marye nevšímá sobě, co Jidáš tady fúní.

Jak ale Pán promluví: „Nechte: k mému pohřbu to činí.“

Tu se leká Marye – „Což však s tím pohřbem jen míní?

Nechte jí: k pohřbu mému to činí? pravil – Mně puká srdce.

O Ježíši, nechoď do města těm zlostníkům v ruce!“

Pán, do Jeruzaléma že musý se hned zejtra vydati,

Oznamuje; Marye spíná ruce, by chtěl zůstati.

Zabránit nemohouc mezy zástup potichmo se odloudí,

Pána všudy bránit hotova – tak mdlá žena bloudí!

Však jaký pro Maryi nenadálý se prohled rozsvítí,

Když proti Pánu vidí s ratolestmi zástupy jíti.

Pán na tiché sázý se oslátko, a vše vítá Pána:

„Požehnán budiž král slavný!“ a zpívá hosanna.

Mnozý na stromoví lezou, ratolesti sekají,

Roucha jiní svláčejí, a jemu na cestu metají.

Město celé vzhůru povstává, a pléše radostí,

Y malé děti křičí: Hosanna, hosanna v vysosti!

V zpěvu, plesu Pána zástup uvádí do chrámu.

Horlí, a mocně učí, a nesmí kdo opříti Pánu.

Y Marya shlédši tuto slávu, sy lehce oddechne,

Smíli kdo na tě ruce vstáhnout Ježíši? sy vzdechne.

Lehce domů kráčí, v lidu klade naději sylnou,

Ještě nezná přízeň lidskou tak býti omylnou!

Sotva domů přijde, zděšená zas strachy novými,

(Neb slyšela, že rada přisáhla sliby proklatými

Ještě do velkonocy Ježíše ukrutně zabiti,

Zlé to dokud nesvedou, že nechtí ni jísti, ni píti,)

Pánu tu zradu jeví, prosýc: „Miluješli Maryi,

Ach do Jeruzaléma jen nechoď, jistě tě zabijí.

S námi pojez tenkrát, potěšíš nás všechny, beránka,

Lazar y já budu bdít, bezpečná zde bude schránka.“

Nermuť se Marye, dí Pán: tenkráte zajisté

Zákonního jísti beránka s bratry musým v městě.

Nermuť se, nesužuj, také byťs co slyšela zlého,

Slibuji jistě tobě, třetí den spatříš mne živého.

Pán hned rozkazuje dvěma věrným do města jíti,

Velkonočního beránka a vše připraveno míti.

„Pane nechoď, o nechoď!“ k nohám se mu zase uvrhne,

Pláče a líbá nohy; až Pán se násylně odtrhne.

Však Marya pro pláč a hoře nemůže se stišiti,

„Pána, ach víc nezřím! bez něho nechcy živa býti.

Co tak mé srdce svírá? jaká ouzkost srdce mé tlačí?

Pána, ach víc neuzřím! dřív mne položte v hrob radčí.“

Přátelé, známí, chudí, všickni k Lazarovi přijdou,

Zákonního beránka u něho by jedli, se sejdou.

Při té památné večeři Ježíš zpomíná se.

Ten ramenem krčí – těší jiný, přijde že zase.

V tom povídá kdosy, jak Ježíš nedávno na cestě

Jen o smrti mluvil, co bude též trpěti v městě.

„Ej do Jeruzaléma vstupujem, pravil, dříve to vězte,

Tam pohanům vydán budu, svázán a smejkán po městě,

Uplván, bičován, činit hůř mně budou nežli zrádcy,

Když mne ubičují, zabijí –“ Marya se potácý –

Pryč musejí odnest, nemohou ani spamatovati –

Po chvíli: Uplit! – bičován bude! počne volati.

Když zbičují, zabijí! – teď pláče, až srdce se házý.

Dost ji těší Lazar, utěchy však předc nenacházý.

S těžkostí, prosbou Marta uvádí do lůžka,

Lazar přísně velí, té nocy by jí hlídala služka.

Však nemůže sen zavřít oči, neuschlé od pláče,

Jen zbičují! zabijí! – opakuje, a zase pláče.

Pozdě k ránu teprv sen zemdlenou těžký překvapí,

O bys ještě bděla! bojím se, ten sen tě utrápí.

Sní, a zdá se vidět Ježíše od hlůzy*) jatého,

Zdá se vidět provazy ruce vázat a vésti spatého;

Zdá se y hluk slyšeti, jejž vzteklá hrůza provádí,

Jak s Pánem smejká, divoký jak posměch vyvádí:

Jak hlukem lid zbuzený jatého když Ježíše zočí,

Dřív se diví, lituje, posléz proti němu y sočí.

Teď provazy svázán stojí před biskupem pyšným;

Biskup zhrdá nad ním, lidem staví k posměchu hříšným.

Y vidí, jak holomek biskupův na tvář jeho plije,

Jak zlostně hlůza rozpustilá v líce ho bije.

Ach, sní též a vidí, jak Pán před vládaře vlečen,

Ach, sní též a vidí, hanebně jak z roucha je svlečen,

Jak bičován, mrskán, krev z ran jak potůček teče,

Sám zvolává Pilát: Ej člověk! – ustrň se člověče!

Místo ustrnutí, slyšet zdá se, ukřižuj! ukřižuj!

Smrtí ať svůdce umře – pro něj se žádný nesužuj.

A Maryi puká se srdce, když kříž vidí nésti –

O jak pod tíží klesá, nemůže kříž těžký unesti.

Ach teď sám se lekám. Marye zdaž více procýtne?

Již vidí Pána viset! – jak tluče srdce její cytné –

Jak se házý v těle, trhá se, jak těžce oddychá!

Služka se toho leká, probudit hned Martu pospíchá.

„Ach vstaň, služka volá; Marye ach, leží v tažení!“

Marta skočí z lůžka, křikne, až y Lazar zděšený

Přiběhne: křikem, pláčem oba budí Maryi,

Líčí, mastí maží, trou ji vodou y obmyjí.

Po veliké chvíli Marye otevře předc oči;

Však nic neví, co s ní se děje, jen očima točí.

Ach! pak těžce vzdechne, nemůže druhé ach! vzdechnout,

Zdá se v rukou bratra, sestry mdlou duši vydechnout.

Po lekařství novém, poněkud zas k sobě přicházý,

Plakat ni mluvit nemůž, posud lehké oddechnutí scházý.

Pak přetrženě jen pozdlouha ach! – ach! – vykřikne,

„Ach, Ježíš na kříži visý!“ hned zas se zajíkne.

Teď slze jak potůček se lejí, teď pláče přehořce,

A pláč dobročinný odlehčuje sevřené srdce.

Teď jim vypravuje, viděla co všeckno té nocy:

„Pán visý na kříži! křikne, visý ach, bez pomocy! –“

Lazar y Marta těší, na sen by nevěřila mylný,

Zpoměla, jak zástup Pánu by byl vždycky náchylný.

„Ach, nevěř, nevěř, ona dí: nevděčnému lidu,

Ukřižuj, volal ten, ukřižuj, uveď ho v tu bídu.“

„Utěš se Marye, Lazar dí, půjdu k zvědění,

Byť se co zlého dálo s Pánem, přijdu ti k spravení.“

„Ach co bratříčku milý, s tebou y já musým jíti,

Buď živého neb y mrtvého ach, dnes musým zříti.“

„Ty, tak mdlá? tak slabá? ty smíš to chtít malomocna?

Upokoj se Marye! hleď lůžka, nebs tuze nemocna.“

Lazar zatím vyvolán, Marye se hnedle obláčí,

Dáli se, zkouší, chodit, s služkou po světnicy kráčí.

„Dobře to jde, ona dí, Reso! viď že mne dovedeš?

Ty potěšíš bídnou, k ukřížovanému přivedeš.“

Lazar venku slyší, co s Ježíšem v městě se dálo,

Ach žel! všeckno bylo v pravdě, Maryi co se zdálo.

Neb zděšený přišel Jan pro Ježíše Matku Maryi,

Byť viděla trpícýho syna, prv než ho zabijí.

Vše zvěděv, Maryi tají, a brání kam jíti,

Však Marye předce jíti volí, a nedá sy brániti.

„Nechť živý nebo mrtvý, aspoň pochováme mrtvého;

Čili nechceš službu tu provest vděčný tělu jeho?“

Zabránit nemoha, Maryi pod paždí pojímá,

Marta druhé se chytá, jde pečlivá služka za nima.

Když k Kalvaryi blíž přijdou, jaký shon tudy vidí.

„Jaký to vzteklý hluk? divoká co chce bouře ta lidí?“

Táže se – Lazar radí, domů by se vrátili spíše,

Víc Marye spěchá – a zahlídne na kříži Ježíše! –

Hledí jak vytržená, bratru do náručí padne,

Promluvit víc nemůže; očí však s kříže nepohne.

Hledí, a v tom Ježíš hlavu skloňuje, – duši vypouští!

Leží v rukou bratrových, s kříže ani očí nespouští.

Ještě tak dlouho hledí, pak klesá, a oči zavírá,

Marta ji zdržujíc, křikne: Ach, sestra umírá!

Ach nedychá více! nastojte, srdce neskáče!

Lazar lomí rukama, pro sestru y Ježíše pláče.

K donešení do domu nacházý se hned lid ochotný,

V ní života že není, svědčí také lékaři schopní.

Že umrlou nesou, nepuká se div srdce žalostí,

Ježíše y sestry pláčí nesmírnou bolestí.