Píseň ďáblova, kterou pan soused slyšel za letního večera.

Kladivo vzhůru! Bij a buš,

na hřebík dopadej vesele,

aby se zařezal po hlavu

člověku v hlubiny setlelé –

bij a buš!

Vybral jsem hřebík tenký jak vlas,

v jedu jej koupal po drahný čas,

v nejprudším jedu, jaký mám,

a jejž by nesnes ďábel sám –

bij a buš!

Žhavější jed to než-li vztek,

než vilnosť zvrhlého děvčete,

než-li je srdce lakomcův

a vrahův svědomí prokleté –

bij a buš!

Hřebíku tenký, vlasový,

hrot tvůj se cíle nechybí,

kam vjedeš ty, tam ujme se

jed věčné, hrozné pochyby –

bij a buš!

Hřebík se zarývá,

hladově proniká

do srdcí manželů,

do prsou básníka,

do mozku učence,

boháčům do masa,

krev chudých rozjitří,

hruď chorých rozdrásá,

rozvahu udusí

a lásku otráví,

národy rozeštve –

nakrmí bezpráví –

bij a buš!

Kladivo vzhůru! Brzy však

ti na vždy řeknu: dost! –

málo už k tomu, málo jen schází,

co vztek tvůj lidstvu po hlavu vrazí

můj hřebík – Pochybnosť.

Bij a buš!