PÍSEŇ DÍVČÍ.

Zpěv dívčí mezi ptačím

zní z ozvěnného lesa,

on vzruchem ještě sladším

než drozdů nápěv plesá.

On sladkých zvuků ladem

a prostým slovem pěje,

co v toužném srdci mladém

se zázračného děje.

Tak jemně v lesa vání

tam děví píseň vplývá,

až mním, že bez ustání

tam ode dávna zpívá.

Až zdá se, že to pění

sem náleží tak právě,

jak pěnic švitoření

a trylek cvrčka v trávě.

Jak praskot s korun buků

a ševel sítin s vánky,

jak žezulčino „kuku”

a klokot ze studánky.

Až mním, ta píseň kdesi

že hnízdečko má v stínu,

jak hrdlička, jež v lesy

z bříz volá do modřínů.

Žeť tak tu povědoma,

jak slunce v snětů síti,

žeť jakživa tu doma

a vždy tu musí zníti.

V tom ustala v půl slova,

v půl sladké melodie.

Což jásot její znova

se lesem nerozlije?

Co přervalo ji maní?

Proč mlčí již tak dlouze?

Já toužně čekám na ni

a ptáčky slyším pouze.

A ptáček jasnohlasý

mi odpovídá v písni:

Vím, jaká pečeť asi

ta zpěvná ústa tísní.

Vím, proč tak oněměly

rty dívčí v prostřed pění:

je uzamknul ret vřelý,

je stisklo políbení.

Když srdce k srdci sletí,

pak umlká a slyší

zpěv andělů jen pěti

tou sladkou němou tiší.