PÍSEŇ DLOUHÉ CESTY

Já viděl vichřice a deště,

já prošel cesty neschůdné.

Ó, pousměj se, slunce, ještě,

ó, pousměj se k sklonu dne!

Kvap zřel jsem vsí, shon dravý města

a marné, smutné samoty.

Než ke konci se schýlí cesta

okamžik zbav mé tesknoty!

Já viděl zločiny a hříchy,

já viděl lidi bezcitné.

Ó, slunce, dej, ať úsměv tichý

v mém západu se zakmitne!

A jak tvá záře všecko změní,

krajiny smutné přetváří:

před západem ať smutek denní

ozlatí si mne, ozáří!

Ať všechno zkrásní: stromů listy,

jež zašumí mi nad hlavou.

Ať kalný proud je rázem čistý

a mraky s nebe odplavou...

Ať každý záhyb cesty zkrásní

a každý kámen cesty mé!

Ať hory v mlhách rázem zjasní,

rmut zmizí, který cítíme!

A zlobu, která syčí hadem – –

(žel, zlými posléz nešťastní!),

tu zlobu zaplaš před západem,

mé šeré srdce rozjasni!

Ať srdce dobré je a vděčné

za úsměv, obraz, za něhu!

Až dojdu k cíli, k noci věčné

– odrazím klidně od břehu!