Píseň dobrodruhova

Domov mých otců byl kdesi v dálce.

(Jak je to dávno již, kdož pak to ví!)

Po krajích oněch, jež v zuřivé válce

probili, ztratili – v zoufalé válce! –,

orel mé touhy nehladoví.

Dobře však cítím v sídle svém novém,

kde nyní dlím, že jen cizincem jsem.

Jak je mně cizí vše pod tímto krovem,

u lidí skrčených pod nízkým krovem,

jak je mi cizí ta nevlídná zem!

V srdci mi žhnoucí plameny hoří.

V pusté své jizbě kovám si štít.

Spěti chci k oblastem dalekých moří,

na vlnách neznámých, bouřlivých moří

do živlů zuřivých veslem chci bít.

Až mne kdys bouře zachvátí ve snu,

v úskalí vjedu rozkoší mdlý.

Mystickým orkanům v náručí klesnu,

tajemným přerodům v náručí klesnu,

v nichž se má touha nezrcadlí.