Píseň dobrovolníků.

Pochodně hněvu neseme

a v srdci střelný prach,

v něj plamen rudý vrhneme

a rázem zhyne strach.

Pěst naše jako z ocele

a pomstou plane zrak.

Jen bijme, palme vesele,

kde nejhustší je mrak!

Kdo otrok je, ať hnije dál!

Však zticha musí být!

My zašlapaný ideál

na vlastní zvednem štít.

Nás žádná obět neleká,

my víme, kde náš cíl.

Pěst naše si jej vyseká,

i kdyby v pekle byl.

Tam v dáli v hanbě stopena

je drahá naše zem. –

Krev cestu naši znamená,

my bez bázně dál jdem.

Z těch rudých krve krůpějí

svobody vzroste květ.

Kdo s námi jíti nechtějí,

nám budou závidět.

Nuž hlavu vzhůru, přátelé,

hleď přímo orlí zrak!

Blesk šlehni z naší ocele,

kde nejhustší je mrak.

A kdyby všecky na poli

nás kule skosily,

pak jenom odkaz sokoli

jsme věrně splnili.