Píseň domova.

Dech mlhy podzimní tkvěl na krajině,

byl podvečer. Já tenkrát z toulky líně,

s hor níž a kamenitou silnicí

mdle, uprášen zpět šel jsem k vesnici.

Kol víc a víc se tměly šerem lesy...

A náhle ozvala se píseň kdesi,

proud vzduchu blíž a blíž hlas hudby vál:

Tu v cizině kdos českou píseň hrál.

Ó, hymnu národní, jež slok svých steskem

zrak zarosí nám palčivých slz leskem,

jež počíná tak touhou tlumeně

a v jásotu zas končí nadšeně.

A struny houslí tak se jemně chvěly,

jak by se bolem tajným rozželely,

jak jejich zvuk by živou duší byl

a neznámý stesk hráče pochopil.

Tu duchem vzrušeným já mocně chápal

těch tónů kouzlo, muže mdlého zápal,

jenž cítí pozdrav domova chvíť duší svou

při písni, již hrá kapela vždy – před bitvou!