PÍSEŇ DONA JUANA.

Zjev podivný stál přede mnou

a mluvil řečí tajemnou:

„Kdo ty jsi, který stále hřmíš,

sám nevíš, kde se zastavíš?

Já s hrůzou vidím kol tvých cest

jen spoustu roztříštěných hvězd,

jen závěj květů uvadlých,

v tvou kolej žalně napadlých,

a slyším nářek obětí,

jež v rozkvětu i v poupěti

jsi udusil v svém objetí?!“

Já dále skrze prachu změť

hřmím zpívaje mu odpověď:

„Kdo ty jsi, který výtky hlod

jsi záhy v srdce moje vbod’?

Mně v každou číši vsypal jed?

dech mrtvol vdýchal v každý květ,

do bláta hodil rozkoš, skvost,

a otrávil mi veselost?

Však výčitky tvé jsou mi snem,

já život lačným lokám rtem.“

A zjev: „Já zodpovědnost jsem!“

Dál za mnou jede jako stín

on, hříchu otec – já jen syn,

spí se mnou dívčích na ňadrech,

ba v srdci všecken mír mi zžeh’.

Však divoké mé nadšení

mu dáti odvet nelení

a jedeme tak vesele;

nad námi pláčí andělé,

a jedem v zář a jedem v mrak,

on učitel, já špatný žák,

on smyšlénka, já bytost však!

A konec jízdy převzteklé,

když pravdou bajka o pekle?

Nuž dolů v rychlý, srázný let!

mně nebude tam překážet

host chmurný, samozvanec ten.

Nechť v mukách, budu vykoupen,

nechť v žáru věčném, aspoň též

ta bídná stvůra, mrzká lež

se pohřbí se mnou, roztaví,

s ní přeludů svět mlhavý

a volnost lidstvo pozdraví.