„PÍSEŇ.“

Sláv pyramidy, zlata skvostné tůně

i gloriolu v čela vítězná,

tam sněhy hor i jarních sadů vůně,

zde na šíj’ robů pouta železná –

těm řady vojsk a moře vlny burné

i lodí dav, jež perly svážely,

a jiným v posled boží dlaně tvůrné

v oasu žírnou pouště oděly.

A v úděl nám, že národ počtem těsný,

jen malou zem jak hnízdo slavíků –

však lásky sen v ní, květy bujné vesny,

by lid i v bídě zpíval ze zvyku.

A zpívá si, ať venku mráz juž hvízdá

či chmura v noc nad krajem rozpjata,

a zpívá si, ať jestřáb v ptačí hnízda

na mladá vylét’ k lupu písklata.

I slavnou’s byla při tom snivém pění,

až záře hvězd ti plála nad čelem,

leč třikrát větší ve svém utrpení,

jež dal ti Bůh tak hojným údělem.

Ba vyštvala tě, sirou holubici,

z vlastního hnízda hejna krkavčí –

a kde dřív háje, štěstím dumající,

tam holá stála dřeva popravčí.

A země bídna, trn a ostré hloží,

jímž každá hruď do krve sedrána:

Co v potu lid a vůle dala boží,

nám vrahů zlobou rvala Morana.

Leč neurve, byť peklo měla k straně,

co života je naším zázrakem:

My za hvězdou šli k dáli odhodlaně,

když přítomnosť juž byla soumrakem.

A zázrak náš? Toť prostá píseň česká,

jíž rety mroucí k jaru ožily,

to v pestré nivy vinoucí se stezka

z té pouště věčné, smrtné mohyly!

To píseň prostá, chvící celou duší

dítěte snivou z prsou máteře,

již ani plamy hranic nevysuší,

ni neztichne, vyštvána za dvéře.

Ó je to píseň, která dechem pučí

a v duši děcka hravě přelétá,

když máť je rodná tiskne do náručí

a posýlá s ní dítě do světa.

A plna snů a pohádek a zvěstí

ta mladá hruď pak zpívá poznova:

Co matičky jí vdechlo lásky štěstí,

to v písni lidem poví do slova.

A poví tak, až srdce jedno chvění

i v staré krvi žhavý proudu žár –

a dal-li Bůh nám velké utrpení:

my píseň vzali k lodi za stožár!

A budem’ plout, ať vlny v bouř se valí,

ať plachty dmou se vichrem mrazivým,

a budem’ plout i slibů přes úskalí

vpřed za myšlénkou, cílem zářivým!

A písní tou, matičky z naší půdy,

svých dětí sen a zdobte duší pel,

by každý srost’ s tou krví české hrudy

a za ni v boj a ku vítězství šel.

Za myšlénku a práva volné dechy

ne s proseb plnou hrudí ubohou:

dnes mužně vpřed, mé drahé, krásné Čechy,

až slunce vzplá zas Vaší oblohou!!