PÍSEŇ.*)

Klesť šustí pod nohou a loubí rudé

ve smutném tichu zpustlé obory,

listnatých korun visí zbytky chudé

jak rozedrané bitvou prapory.

Kdes větev zapraskala – větvic sítí

zřím srnu, zvědavě tam stojící;

jak párem hvězd ze žlutých listů svítí

svých velkých, černých očí dvojicí.

Mne mocně dojal její pohled snivý,

tak plný vděku, tiché lahody,

zář něžnou linoucí v háj zasmušilý

uprostřed zvadlé, mroucí přírody;

neb hledě na ten výjev, nenadále

jsem spatřil obraz vlastní sudby své:

v mou jeseň životní, kde chuděj’ stále,

též září tichých, snivých očí dvé.

V nich vidím jitro, kdy se ve mně stmívá,

z nich vrací se mi tucha jarních krás,

sen mládí dávného mi luzně kývá –

ó tiché, černé oči, žehnám vás!

Ó sviťte v jeseň mou, vy oči laně,

ať vaším paprskem se zaskvějí

sny moje naposled, než padne na ně

sníh zimy věčné chladnou závějí.