PÍSEŇ DROZDA.

V chmýr zlatých krůpějí, jež blýskly po lese,

med blahých vzpomínek mi větřík zanese

a v luzný sen je ztopí.

Kdys v chladu jeseně já zpíval na buku,

jak včelky mihly se kol v družném souzvuku

dvou nožek sladké stopy.

Mha nad ně průsvitná již stříbrný tká lem!

Zdaž snivá pohádka to v lesku duhovém

sem k mému hnízdu slétla?

Snad píseň kouzelná to šumí po háji

a v záře prsténcích se víly koupají,

kde sobě lůžko spletla?

Slyš, kroků ztichlý tlum se ozval ve mlází –

zdaž laň to s kolouchem si k pastvě přichází

a větří, jata strachem?

Ó ne – hoch s milenkou, tak šťastni, v jeden spěch

šli spolu, za ruce, svit hrál jim na ústech

a štěstí v oku plachém.

Síť broučků třpytivých jim spěla v zápětí,

když stínem houštiny dál v tichém objetí

se brali zadumáni...

Jim v zracích plápol hvězd se jasnil, červený

květ vzpučel pod nohou, kde krok jich blažený

na kypré stanul stráni.