Píseň Druhá. Máří Majdaleny obrácení a její pokání.

Jako když v jasném dni náhle mrak slunce zakrývá,

Všechno leká se, a tma okršlek země přikrývá;

Hrom zdaleka huhlá, stádo domu beče se hrne,

Mrak se šíří, houstne, a bouřlivý vítr se strhne;

Hrom již nad hlavami houká, a strašlivým třeskem

Vše roztřískat hrozý, nebo spáliti ohnivým bleskem;

Všudy se stane ticho, živočich hned každý umlkne,

Zdá se, že duch ni dechne, ni okem, co jest živo, mrkne;

Ptactvo strachem oněmí, pod hustou větev se sleze,

Sám člověk hrůzou se třesa do kouta zaleze:

Tak najednou trudné se ticho v hradu Lazara stává,

Vše, co prvé těšilo, veselá y schůzka přestává.

Kde jindy divoké tance nebo muzyky zněly,

Teď tudy ticho noční – hrad stojí osamotnělý.

Kde jindy pro samé nebylo rozkoše oddechu,

Tam nyní neuslyšíš slzavých než pláčů a vzdechů.

Tak smutná náhle změna v tom hradu se stává,

Místo radostí hlučných smutné upění nastává.

Příčina snad byla proměny té oslyšená láska?

Snad Mařenku milou veselá opustila cháska?

Snad, myslíte, její že růžové tváři opadly?

Anebo liliové líce tak brzy že zvadly?

Snad nemohl Lazar takových víc nákladů nésti,

Muzyky, hry, tance a ty stkvostné hostiny vésti?

Či smrt ukrutná tu krásu v květoucý mladosti

Pohltila a dům ten rozkošný přivedla k žalosti?

O ne! – Všecko toto staloby se po vůli až posud

Přemilé Mařence, by nebyl jí dán jiný osud.

Ach, čistější tenkrát byla hnuta s hůry milostí,

Ta učila Maryi opovrhnout marných radostí.

Jako prvé se celá rozkošem světa oddala,

Tak nyní zákon, tichost a pobožnost zamilovala.

Jako prvé po samé jen dychtěla světa radosti,

Tak potom tím čistší rozpálila srdce milostí.

Co myslíš, takovou změnu že mohlo provesti

V Lazarově hradu, samotné kde květlo jen štěstí?

Maně totiž slyšela o tom divotvorném proroku,

Jenž čině všem dobře, v Jůdstvu povstal toho roku.

Jak slyšela mírný, tichý, jak jest plný lásky,

Ke všem přívětivý, nevinný, svatý, že ni vrásky

Ti přísní nemohou Faryzeové jemu vyčísti,

Ač byli sami plni zlostí, v žádostech nečistí;

K tomu jak outrpný, k lidem lítostivý bídným,

Potěšitel smutných, k zarmouceným jakby byl zhlídným;

Nad to že žádný prorok s takovou velebností a mocý

Nejhorších neduhů nehojil, všem přispěl k pomocy –

Že y slepí, když řekne, vidí, y němí rozpráví,

Chromí chodí rovně, hluší slyší, y churavým praví:

„Buďte zdraví!“ A vše mocným jen káže to slovem,

Y mrtvé, když velí, z hrobů svých vstávají honem.

Y miluje dítky, na lokte je béře a žehná,

Na marnost, bohatství, rozkoš a nelásku že žehrá.

Tím ale víc k lkajícým milostně se hříšníkům chýlí,

Je těší, je vzbuzuje, v lkajicnosti by trvali, sýlí.

Za to že jich čeká lepší než vše světa zboží,

Ne krátce míjícý, než věčné patření Boží.

Co slyší a myslí, co jest to za muže divného!

Takéli mu v světě bylo někdy co podobného?

Toho musýš viděti, praví, však jen z všetečnosti:

Neb posud nemnoho držela na pobožnost a ctnosti. –

Myslila snad y také: Mně, an se mi svět celý koří,

Zkusyt musýš, zdaž tento prorok se y tobě pokoří?

Od té doby Ježíše vidět bývá dychtivější,

Vždy o něm něco slyšet, jest věc jí teď nejmilejší.

V tom nenadále slyší; Ježíš že blízko přicházý,

Hned se z domu ztracuje; a na cestu v stříc jemu vcházý.

Však vidí povzdaleku od zástupu obklíčeného,

Nad jiné muže se stkvít, od tváři převelebného –

Jde blíž a tu vidí jeho líce spanilé, jasné,

Z něhož hledí jasnější duše y srdce překrásné.

Zde zelený pahrbek zhlídna naň Ježíš se sázý,

Churavých hned množství y slepých y chromých se scházý.

Hned se Ježíš zdvíhá (Marye teď očitě vidí,

S jakou velebností, jak mocně uzdravuje lidí;)

Tomu praví: „buď čist!“ neduh hned s něho všeliký padá.

„Prohlédni!“ slepému; „choď rovně!“ hned nenapadá

Kulhavý a do domu rovný jsa bez holi kráčí.

Tak, Marye myslí, sám Bůh jen hojiti ráčí.

Teď ho lid žádá slyšet, a Ježíš usta otvírá,

A Marye každičké slovo v svém srdcy rozbírá.

Blaženy býti slyší lkajícý, jenž plačí a kvílí,

Spláknuta zlost slzami, vina obmyta, duch jejich bílý –

Blažení, jež pokojí srdce a svědomí čisté,

Oni Boha mají tváří v tvář patřiti jistě.

„Ej mezy vás přišlo království božských milostí,

Marnost opusťte světa, držte se těch věčných radostí.

Buďte Boha y sebe milujícý a čiňte pokání,

Vždy v trvajícý radost obrátí se krátké to lkání.“

Každé slovo Maryi proniklo srdce vnitřnosti,

Cýtila, jak prázdna by byla, jak zpustla na ctnosti.

Pak zhlídna Ježíš sprostý jen kvíteček polní,

Též y na něj pozorný činiti chce tento lid rolní.

„O kterak krásný! praví: a předce ni Šalomoun v slávě

Draze odín nemohl se přirovnat krásné té trávě.

Dívko nechtěj marná sy zakládat na vetchém oděvu;

Jen čistotné srdce krásnou okrašluje děvu.“

Co! – zarazý se ona – zdaž zná prorok ten mě neb zhlíží?

Rouchem sebe zakuklíc, brzy se, brzy kvítek prohlíží.

V pravdě krásně jsy ty oděné od Boha kvítečko!

O by posud nevinné krásné bylo tak mé srdéčko!

O by dobrodinec tento mému srdcy odlehčil!

Ach prodru k němu se, by mé také svědomí zlehčil.

Pán se zatím zdvíhá a do školy Betanské pospíchá,

A Marye jen zvolna za ním pokračujíc vzdychá.

Zákon otevře se mu, Ježíš pak sobotním po čtení

Vážně se sázý, počna toto dávati ponaučení.

„Bylť mezy námi Boháč, živ jsa oplzle a smilně,

Jenž v samých rozkošech pokládal štěstí omylně.

V šarlat a kment odín vyhledával samých radostí,

Muzyky, tance bylo každého dne do sytosti.

Hodoval každodenně nestřídmě, oplzle a stkvostně,

Jen samé zhejralé chlipníky nasycoval hostně.

Před jeho když dvéřmi Lazar líhával chudobný,

Pro hlad, vředy a hnis nebyv ani k lidem podobný,

Spadlými se stolu drobty žádával nasycen býti,

Však ani těch nemohl, by hlad žravý zapudil, míti.

Lítostivější byli psy domácý než lidé tvrdí,

Ti outrpně aspoň hnisavé jeho lízali vředy.

Však ale umřel Lazar a do ráje od Andělů nesen,

Abraham jej přijímá v lůno své s radostí a plesem –

Umřel y také boháč, a v horoucým pochován pekle –“

A Marye se leká, a otřásá se srdce uleklé.

„Neníli řeč ta na mne?“ dí k sobě a hned oči sklopí –

„Nejsyli y ty ten boháč?“ a líce své slzami skropí.

„V šarlat a kment také ty se odíváš a chodilas pyšně,

Hejřila, hodovala každého dne stkvostně a hříšně.

Kdežto mnohý žebrák hladový líhával před vraty,

Nedostav ni drobtů, nechali jichž hosté proklatí.

O kterak mohlo to tvé Marye tak srdce zatvrdnout!

O kterak nad bědou lidskou tak nelaskavě zhrdnout!

Proklata buď marnost, rozkoše y hostiny stkvostné,

Jenž tvrdé srdce činí a nelaskavé, mrzké, nectnostné,

Pochován v pekle boháč, tak pravil – a znovu se leká –

Tak hroznýli osud Marye y na tebe čeká!“

Dýl nemůže vydržet – na hrad zarmoucená kráčí,

Do sebe jsouc sklopena slzemi hořkými zem smáčí.

Přijdouc v hrad zděšená, uplakaná a celá bledá,

Sotva stojí na nohách, kdeby odpočinula, hledá.

Lazar y Marta její utrápené duše se leká.

„Což se stalo Marynce milé? nač truchlivě heká?

Vždyťs jakásy bledá; proč máš uplakané oči?

Snad zneuctiv urazyl tebe kdo? či na tebe sočí?

Neb stůněšli? lékař hned přijde, jen řekni milenko,

Ach, netrap srdce nám – ach pověz brzýčko Mařenko.“

„Pochován v pekle boháč, zkřikne, ach v pekle bohatý!

Tak pravil, tak kázal Ježíš ten Učitel svatý.

O by ste moji milí z ust jeho vše to slyšeli,

Jej samého a převelebnou jeho tvář uviděli;

Jakžby se otřáslo, jak vaše okřálo by srdce!

Tak nemůže člověk, tak Bůh jen proniká prudce.“

Teď jim vypravuje, slyšela co všecko od něho,

Jak mocného v slovu y v skutku poznala jeho.

Jak hořkostí, studem naplnil její srdce a uší

A posud neznámou láskou její pronikl duši.

„Pro samý hluk, veselosti, rozkoš sem neměla času

Dřív poznat čistější radost, nevinnosti okrasu.

Ach, bratříčku milý! odstraň vše hluky a křiky,

Muzyky, hry, tance, divoké veselosti, povyky.

Mne víc nic netěší, než bych život trávila tiše,

A v samotě učení rozjímala mého Ježíše.

O by tento Ježíš u nás volil stoliti jednou,

Jaká radost pro mne – ty sám bys se radoval semnou!“

„Spokoj se sestro milá, dí Lazar, nic na překážce

Státi nemá tobě, ani svaté a zbožné tvé lásce.

Já viděl sám y slyšel sem dnes mocného Ježíše,

Sám sem byl hnut, za tebou stoje a poslouchaje tíše.

Pohnutí sem viděl tvé, y jakou milostí zajal tě,

Hned také přišed domů vše sem vypravoval Martě.

Ano milá sestro, zanecháme budoucně marnosti,

Střídmý život povedem, a budem se cvičiti v ctnosti.

Bych nezaslech, že Šimon již dnes byl Pána vyžádal,

Sám bych sy ho k našemu stolování snažně požádal.

Však uslyšel sem, tudy že Pán bude často procházet,

Žádat budu, by chtěl do domu našeho zacházet.“

To Marye s radostí slyší, a hnedle povstává,

Bratra objímajícý předobrého a díky mu vzdává.

Jde do svého zatím, potěšena jsouc, pokojíka,

Náhle začne vzdychat, a pláče, až se zajíká –

Neb nač pohlédne, připomíná staré marnosti,

Sevřené srdce její nevidí než samé nectnosti.

Teď pohlédne na se, a vidí, že perle, granáty

Ještě na ní vězejí y zlatem prošívané šaty:

Pryč se sebe trhá, pryč házý ozdobu pyšnou,

„Z sprostého plátna oděv patří na dívčicy hříšnou.“

Zhlídne zkadeřené na hlavě že má posud vlasy,

Cuchá, jehly trhá a se celá rozprostovlasý. –

Nádobu maně vidí alabastrové masti tu státi –

„Co, tys ještě tady? – Marye ti dle zásluhy splatí.“

Nádobu chce roztlouct – však se upamatuje hnedle,

Že snad Ježíš posud u Šimona stoluje vedlé.

„O přešťastný nápad! slyším, že mast tato sýlí.

Zdaž od chůze zemdlen, nepotřebuje Pán té posyly?“

Hned se chopí – a jak jest rozprostovlasatá, kráčí

Do domu Faryzea, kde Ježíš stolovat ráčí.

K domu se již blížíc, zarazý se a sebe se lekne:

„Co hrdý Šimon tobě? co jiní? co Pán tobě řekne?

Však nechť mluví lidé, co chtí; nechť bídná se zardíš,

Jen když zhlídne na tě hříšnicy milostivě Ježíš.“

Vloudíc se do domu k nohám padá skroušeně jeho,

Pláče, kvílí, vzdychá, a nedá se odstranit od něho.

Teď slze jak potůček se lejí, jimi nohy smáčí,

A slzemi smočené, nemajíc čím utřít, své stáčí

Dlouhé vlasy, sslzené jimi nohy drahé vytírá,

Líbá bez přestání – slzý zas – a opět vytírá.

Masť popadá, a líbá slzýc, a utřené maže,

A slzemi novými pomáčené opět pomaže.

O jak potěšená, že to Pán mile trpěti ráčí –

Horlivěj tím líbá, slzemi tím horlivěj smáčí.

Dost mrzutě Šimon škaredým na ni okem zahlíží,

A Ježíš obrátě se k ní ji milostivě zhlíží,

„Právě Ženo lkajícý, veliké, dí: jest tvé pokání,

Lásky plné srdce zhlížím tvé, a milování.

Vstaň již, neb se tobě odpouštějí hříchové tvoji,

Buď v lásce stálá, v svatém odejdi pokoji.“

Jak když těžký kámen, jenž dlouho člověka těží,

Odvalen jest, člověk sy oddechne a lehce hned běží:

Tak Marye vesele vstává a lehce oddychá,

Páně nohy políbí – veselej již k hradu pospíchá.

„O milý bratře! praví: jak jest mi libě a lehce,

Jak jiný mé docela plamen rozpaluje srdce.

Nedbajíc na posměch byla sem v Faryzeově domě,

Tam Pána nalezla. O jak milostného ke mně.

Vstaň, pravil Ježíš, tobě odpouštějí hříchy se tvoji,

Buď zbožná, setrvej v lásce, odejdi v pokoji.“

Však Ježíš Marye v milosti by stvrdil a v ctnosti,

Hned tu za ní vcházý – velebí ho Lazar s radostí,

A Marye k nohám mu padá – Pán káže sednouti,

Sázý se – však jen u noh, od něho dál nechce se hnouti.

Pán chválí Maryi za hořce prolívané slze,

Potěšení že jináč pravého dosáhnouti nelze.

Lazara a Martu chválí, že připustili změně,

Již Marye volila, v jejích aby stala se domě.

Modlení a zbožnost s pracý by spojili řádně,

Hluky a hejření opovrhli y hosti neřádné.

Ctnostné lidi, a počestné, chudé by pohostinu ctili,

Jak prvé zhejralým, tak teď k chudým štědří by byli.