PÍSEŇ DUBNOVÉHO JITRA.

Pro naše štěstí měj teď plaché dlaně

a šedou olivovou ratolest,

měj v horkém zraku, kterým hledíš na ně,

snu nejistotu, míru sladkou zvěst.

Jest plaché tak, že květ, jenž padá z jívy,

mu v mladé srdce vnáší horký lék,

a slunce jarního lesk dovádivý –

je děsí jako elfa červánek.

Než oči jeho dětské, přebázlivé,

si zvyknou světlu naší důvěry,

buď temný jemu, nerozvij snu dříve

do bojovné a žhavé nádhery.