PÍSEŇ DUŠE.

Co padá v srdce s větví ztmělých stromů,

a z keřů číhajících vedle cesty?

To píseň duše, když se vrací domů

z cest vzpomínek, to jiných světů zvěsty.

Co vlna vlně v řece vypravuje,

co v sítí lká, co hraje vlasem břízy?

To píseň duše, která pozoruje,

že poslední bouř na obzoru mizí.

Co táhne vzduchem jak labutí hejna,

co mluví v hlase večerního zvonu?

To píseň duše, píseň čarodějná,

mír blýská hvězdou z moře jejích tónů.

Jdeš po hrázi – spí ve vrbovém houští;

jdeš v rokli – z květu divizny se směje;

jdeš doubravou – on se stromů se spouští,

brouk má jej na křídlech a pták ho pěje.

Noc má jej v tichém, slavném, vážném kroku:

chýš v lampě okna, které svítí v mlze;

laň jdoucí pít ve tmavém, snivém oku;

měsíc v své každé chvějící se slze.

A člověk náhle jako stará hruše,

jež v květu tíži v poli hlavu sklání,

jej cítí v této tiché písni duše,

v tom velkém, slavném lesa požehnání.