PÍSEŇ EVINA.

Když stráně hruď se nejvíc pyšní,

a nejvíc prozpěvuje pták,

a nejvíc květů prší s višní,

a nejvíc hoří planý mák;

když nejvýš zřít’ lze do blankytu,

a nejvíc mladá voní chvůj,

když nejvíc jasu kol a třpytu,

mám opustit’ tě, milý můj?

Proč z krajů těch jít’ bez otázky

mne v dálku nutí žití spor,

kde pohádka spí naší lásky,

jak píseň drozda v hrudi hor –

proč bez potěchy musím mříti,

jak planá jabloň na ladech,

když rudý blesk jí ňadro nítí,

a větve láme bouře vzdech?

Kde lék tvých polibků mi bude,

jak za krásnějších ondy dnův,

jež oblétaly rty mé rudé

jak svěží květ roj motýlův?

Ach, jarem dýší tvoje ústa

a celé nebe, celá zem,

co snů mi kvítím v duši vzrůstá,

vše barví se jich červánkem.

Mou duší od večera k svitu

šel bledých strastí celý věk,

ó, přej mi náhradou těch citů

svých slunných očí paprslek;

v tvém oku klíčí moje štěstí

jak na výsluní zvonků květ,

jak čarné růže ratolesti,

jež zastiňují celý svět!