PÍSEŇ FONTANY.

Jako vlajka s hradu věčna

nebem vlaje dráha mléčná,

fontany hlas parkem prázdným

zní jak píseň nekonečná;

hned to hučí jako řeka,

jež se valí, pění, vzteká,

a hned zas to vzdychá jako

šepotání lásky měkká.

U fontany loubí hustá,

a ten hlas tak s tichem srůstá,

jak když v sterých políbeních

setkají se s ústy ústa,

políbení stále prudčí

jak když tichem noci zvučí.

Růže voní, hvězdy svítí,

stín pad’ stínu do náručí.

Duše má se všecko vpijí

ve věčnou tu melodii,

a rej kapek ve svém středu

šerem noci odnáší ji

tam, kde jaro, jaro vezdy,

tam, kde stínů přešlých sjezdy,

kde se vlajka noci vlní

a kde tančí modré hvězdy.

Zni, ó, zni, ty hlase plesný,

skolébej mi duši ve sny,

o těch květech, které zvadly,

o hvězdách mé krátké vesny,

aby za tvých zvuků v tmavu

zdálo se mi, po únavu

polibků dešť hustý ještě

že mi na mdlou prší hlavu!