PÍSEŇ GEUZŮ

Nás žádný pranýř nikdy nemíjí,

Bůh rouhání jen od nás uslyší.

My v geuzů pyšníme se glorii,

Být žebrákem, to je to nejvyšší.

Osudnost není cetka zářivá

Nám povrženým psancům samoty.

Cár špinavý nám údy pokrývá,

Hřích s neřestí jsou naše klenoty.

Nic neškodí nám úpal nebo mráz,

A hromobití, to je pro nás hrou.

Je krásný život, jenom který ďas

Jej vymyslil, je pro nás záhadou.

My básníci jsme svaté drzosti,

A naše písně, Slávě neznámé,

Zhrdají nudou každé moudrosti.

My falešně své noty hvízdáme.

Duch pro vše perversní vždy zaplaje,

A persifláž je naší obranou.

Čest šosáků, to pro nás hrůza je,

A jejich pocty jsou nám pohanou.

My milujeme na svých cestách prach,

Jest osvěžením pro nás slunce žeh,

My modlíme se třeba po krčmách

A básně vymýšlíme v hampejzech.

Kde zahyneme, to nám jedno jest,

Jen když si vzkřikne duše zhrdajíc:

Jsme geuzové, a to je naše čest,

A celý svět je pro nás míň než nic.