Píseň gotiky.

V monstrance záři, v stínu kathedrál

květ Lásky mystický nám v duších vzplál

a srdce plná vůně kadidla

hleděla ze tmy světel do zřídla.

A bylo Ticho slavně mluvící,

extasí vstoupilo nám do lící

a jak jsme zřeli v oblak modravý,

krev Kristova nám tekla na hlavy.

l šířil se Hlas Ticha dál a dál,

před námi Někdo nekonečný stál,

my nezřeli Jej, – neznámý jen cit

nám jméno šept, jež nesmíš vyslovit.

A v šero chrámu, ve kadidla dým

archanděl zadul rohem kovovým

a jak hlas jeho zahřměl do všech stran,

se brána otevřela dokořán.

A jak když luny zář v chrám nalije,

nad námi plula velká Hostie.