PÍSEŇ HLEDAJÍCÍHO.

Mně smavé jitro dělo: „Vstaň a rosou

jdi po lučině pro květ žití vonný!“

Však než jsem vstal, šel jiný nohou bosou,

lučinu posekl mi ostrou kosou

a slavné chvíli odzvonily zvony.

Poledne volalo: „Duch tvůj buď plamen,

jenž v paprscích jde do věčnosti světla!“

A sotva přešlo, nejsem víc než kámen,

než skála, potopená v mocný pramen,

jíž v boku ani protěž nerozkvetla.

Děl večer lichotně: „Ó zpívej, ptáku,

zazpívej píseň nesmrtelnou o mně!“

...Ba není do zpěvu, mně, bouřliváku;

bludičky tančí, kynou mému zraku:

mne ani matka neupoutá v domě!“

A noc již nemluvila. Pouze stínem

mne objala a nad propastmi vedla.

A když jsem, spitý touhy hořkým vínem,

zjev ženin volal: „Přijdi, na vždy splynem!“

dát tělo slíbené mi nedovedla.