PÍSEŇ HLEDÁNÍ.

Všech smutných vrásky v snopky svázal jsem,

zlámané ruce v křečích bolestmi

jsem srovnal v hranici a navrh naházel

list svadlých výkřiků a věšteb zoufalství,

jež v truchlých pralesích jsem hrabal od věků,

jak v stínech stlívalo mrvení příštích lad –

a vše jsem zapálil jiskřením šílenství.

Já vstoupil v hranici a vzrost’ jsem do nebes,

mé hvězd se dotkly černé kadeře,

zrak zelený v dál hrozných závratí

se zabodl, já nekonečno zřím

jak věky letí v tmy a pějí žalmy své,

co dole nohy mé plameny lízají

a doutná roucha tíž, hle, ňadra chytají;

již dlaně k ústům zvedám divoce,

v hymnu věků velepíseň zajásám.

Závratná píseň vesmírem zněla,

Vesmírem zněla šílená píseň,

Úchvatná píseň vesmírem zněla,

Vesmírem zněla bez konce píseň.

Hmota zpívala nesmírnou ódu,

Bůh zpíval slavnou tvoření píseň,

Vesmír zajásal velebnou ódu,

Akkordem já byl v bezmeznou píseň.

V dál šílely věky a prchaly v tmy.

A já byl atom

v plamenech jasu

hořící rudě

svítící bíle

vířící v žárech

klíčících světů

tančící v ohni

hledal jsem boha

v zrcadle prázdném

veleby hrůzné

vesmíru v hloubkách

v zářícím nitru

v porodu světů –

šílil jsem píseň

hledání Boha

planoucí atom –

V dál šílely věky a prchaly v tmy.

Skála černá, hora tvrdá v děsném tichu

ve tmách, v hromu z útrob země dutých hrozeb

v dýmu, mlhách čekám Boha, čekám Boha,

čekám věky, zpívám velkou hymnu klidu;

v nitru obra tryská krystal v hrozném žáru,

s hrudi balvan v tůň se řítí dolů, dolů,

zpívám mocnou hymnu klidu, čekám Boha. –

V dál šílely věky a prchaly v tmy.

Květ nachu obrovský

jsem v šerech lesů vzplál.

V snách z listů tmavých dum

svůj kalich nádherný

pnu v jásot azurů,

v zář slunce, mračen let

a šílím vůněmi;

v dál píseň mohutnou

lkám touhou po rose

a vadnu květů král.

V dál šílely věky a prchaly v tmy.

V nesmírnou šeď

mučící poušť

bloudící pes

vyl jsem svůj hlad

hlodaje kosť

štěkal svůj vztek

zuřivě v noc

v měsíce třpyt

v stříbrných mhách

závratných tich.

Píseň jsem vyl

příšernou v tmu,

skuhraje strach

letěl jsem v hloub

v šedivou poušť

v hledání štván

hyéna, pes –

V dál šílely věky a prchaly v tmy.

Ohradu z pískovců oblých v moře s ostrova strmou

trhaje skály, lámaje stromy vystaviv obr

stádům ovec, jejichž vlnu bělostnou skládal

v kupy oblak – – všemocný rozdoutnal v haluzích požár,

v trávu svalil se, lýtka svá koupaje ve vlnách rudých

nachem slunce zapadlým právě z záhoří černé.

Civěl okem modravým ceně bílé své zuby –

V dálkách naduté plachty uzřev vyskočil, popad’

balvan rukama, po prámu mrštil jím mohutně máchnuv,

v azur vystřiklo tisíce stříbrných souhvězdí z tůně,

plamen shasl, moře hučelo, ulehl obr

zrakem ve tmy pátraje hněvivě v dřímotách usnul;

ve snu hulákal rozzuřen přízrakem nehybné lodi

v pěsti tiskna skalisko čekal doplutí marně.

V dál šílely věky a prchaly v tmy.

Sodoma Jahvé

rudému Jahvé

v dunění hloubí

v šílení větrů

hymnus svůj zpívám

zuřivý paian

křečí a smíchu

zaťatých pěstí

visí a klení.

Zpívám a zpívám,

klnu Jehově

vesmíru jménem

prokletých počtem

zoufalých steny

hladových vytím

úpěním vilných

klnu a klnu

v svíjení strachu

s divokým chechtem –

já červ!

Ve tmách a nocích,

obludo rudá,

v bažinách ticha,

trónící bože,

Chimero věčná

bezmezné moci

stvořená strachem

psů zatracenců,

ha, já ti klnu

zblblý tvůj kněz –

vzývám tě v hrozbách

v prosbách se svijím,

bolestí vyji.

Ha, já ti klnu,

pěstmi ti hrozím,

směji se tobě,

směji se vzdorně,

směji se sobě,

směji se všem

a tobě klnu,

klnu a klnu,

ve smrti klnu –

já bezmocný prach!

V dál šílely věky a prchaly v tmy.

Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný!

Jen brvou pokynu a stvořím západy,

mně z ňader vykvete les lilií nádherných

skvost růží házím hrdě po cestách,

z úst mocných mých proud tryskne zářivý,

král Magů hrad mám drzý na horách,

mým zmizí pokynem před červů šílenstvím.

Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný!

Mně stačí rukou hnout a hvězdy vysypu,

jež jasné dřímají v mých černých kadeřích,

mně v roucha záhybech spí světy vyhaslé,

mně stačí rukou hnout a shasne všechno v tmách.

Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný!

Mé vůli stačilo v tmy divým výkřikem

chór stvořit andělů a davy satanů,

rej zjevů příšerných kol vztekle tančících;

sám zalekl se Mag jich hrozných pohledů.

V dál obludy! Hu – Vůkol prázdné nic.

Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný!

V snách v smutných bolestech jsem stvořil bestii,

jež na mne vrhla se, mne chtěla udusit;

já setřás’ potvoru a vzmachem zaklel ji

a vkouzlil v motýla, hle prchá v stříbro lun.

Já stvořil západy, já stvořím východy,

já stvořím, stvořím, vždyť jsem Mag.

Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný!

Let květy svadaly a nové bujely.

V černých horách havranů dav vzlétl

máchaje v tmách tůní křídla srážel;

marně úpí, v haluz bijí hlavou,

poslední aj havran v krvi kráká –

Nebyl vám to havranů roj černých,

co tam zhynul ve tmách noci hluché,

v slepcově to hrudi byly dumy.

Darmo stesky ňader spěly k světlu,

v krvi k smrti křídly škubou žalem –

– – – Neznám vás, dne neznám, sebe ani,

tmu já pochopil, jí vděčně zpívám,

v ní já stvořil vlastní své si světy,

vlastní příšery, jak z temna pějí –

Ha, já nevěřím, vím, není slunce, –

v bolestech hle slední havran zmlká.

Let květy svadaly a nové pučely.

Lev na lup vycházím a z nesmírna noc padá,

řvu hrdý výstrahu, než zavládnu v tmách zhoubou,

co potkám, probodnu král tyranů bleskem zraků –

král zhrdám podlostí, jíž kořist se mně koří,

děs hyen vyjících a šakalů jak úpí –

mně hnusem. Nešetřím, co chví se, milost skučí;

než na plen vrhnu se, já ocením svůj pokrm,

jdu tajem pralesů, v noc spěchám hrůzných pouští,

lvy hledám. – Výstrahu řvu v dálky hromu chechtem:

Tich nocí, smrtí, sil strach zalez v úkryt doupat!

Let hvězdy jiskřily a ve tmy padaly.

Na černých kobercích se svijím nah,

v tmy nehty ryji své, rvu vlasů změť,

s mých rtů krev prýští v zubů skřípění,

most žeber mých se bortí s chropotem,

vše v noci zraků rudne v tance kruh,

v mé lebce Sinai v hrůze Jehovy.

O Saule, Saule! Davide hrej, hrej!

Strun harfy až se strhá zlatý drát,

ať v úpění jich stříbra sten se chví!

O synu hrej! – Ach tak! – Tak, zticha hrej! –

blah bájných čar, šept lásky, snění dech –

– – hrej víc, hrej víc, bij bujněj v struny! – tak –

slyš, jásot národů, Saul vítěz, tančí král,

hrd spijí se – o běda! – lépe hrej,

hle, skály na mne padnou bolestí!

Líp! úpím, padouchu, zlam harfy klec,

mne jímá vztekle krutá sběsilost,

chci slyšet víc, chci všecko, kopí sem!

Líp! vyje král – na, mrcho, odměnu!

Let ptáci dopěli a nový hymnus hřměl.

Spousty hrozné loká ret můj hořký,

zhouby přízrak v hrdlo se mi vrývá,

Velký, pomoz, klesnu mrtev k zemi,

zdusen padnu!

V žluti nebes černé slunce zívá,

v mračen cáry, v plamenech jež hoří,

padá v hromu jiskření hvězd černé,

puklý měsíc v roklích smrti doutná,

běda, běda!

Země v tmavý háv se choulí kouře,

útrob svojich pláče skrytou sírou,

v proudech slzy její tekou krví

v moře syčící a schnoucí strachem

děsných příští.

Šperky měst zřím ve spálenišť rumech,

slední obry chrámů vidím hnout se

k boji šílenství a padat v trosky –

V stromů hučení, slyš, zatracenců klení,

ve skal praskotu prokletých reptá césar;

v širých pouštích pučí siné blesky,

z klínů tůní vstává oblud hejno,

v bujném reji víchry chlípně tančí,

bázni kosmu peklo výsměch výská

drzým žárem. – – – – – –

V hrůze skonu národů již nezřím

Hora démantná aj v děs plá v jasné záři,

s hory mramor báně zlatým krovem,

není však, kdo v svatyni by vešel,

slední zbytky lidu v dlani skrývám;

štítem hrudi zachráním je klesna

rudým před úpalem – – Běda, slunce padá,

padá na hlavu mou strachem zledovělou,

zmírám, Velký, pomoz, pomoz, pomoz!

Oh, slyš posoun hlaholiti v dálky,

svatou horu spásy slezl červ hle smělý

prchnuv z pěstě mojí útočiště,

bránu otevřel, v taj vkročil svatostánku,

z něhož míru soudce v jasu vzchází bílý –

Let tóny mlkly v bouř, jíž nové jásaly.

Zázrak bohů bělostná pěna zkvetlá,

vlna, hvězda, nádherná v perlách vása,

v klíně jedu skrytého dýchám vůni –

bestie žena!

Touhou dálky napřahám větve rukou:

Peklo lásky, lákání sladká muka!

Vzdech, smích v křečích šílená v úkoj tlumím

jásáním písně!

V lůně davy, nesmírný smutek štěstí,

ňadra plná dítěte ústa ssají,

němá bolem, Madonny blahem zářím

v mateřství taji!

Hmota v žáru od věků ducha rodím,

věčné mládí tajemství všechna tuším,

lidstva symbol, nádherná sfinga dřímám –

genius tvůrčí!

Sníh roztál padlých let a nový padal tich’.

Ve stínu palem, myrt a banánů

trůn zlatý v purpuru a Róma znavena

rve brokát se šarlatem s údů svých,

spon z drahokamů v duhách hravý šperk,

z tmy vlasů zářný luny diadem;

Lesk ňader vás, noh mramor odkrývá,

běl bujných vln, mdlých perlí, poupat vzdech

jen kučer cloní černým splavem šeř;

Na stupních lehá, v líci nudy rys – –

„Nach růží ať mně prší v kadeře,

v jich vonném loži chci se udusit;

vín zlatý med, vín rudých v jiskrách krev

mým nohám horkým bude koupelí!

Van vějířů dech vůní rozhoupej,

pach tlumený, kadidla táhlý dým,

chce Róma spat, chce dřímat bez konce –

hnus v tanci nahých těl, děs v hudby šílení –

kdo z davů heter Rómy slávou hne?

Set zkrotila jsem bestiálný vztek,

v mém klínu našly miliony smrt,

hrom Jova uspala jsem, Vesty plam,

já Osud kojila a dnes chci spat, chci spat...

Klid dave černých děv, klid dave kleštěnců!

Klid noci Róma žádá, tich taj, tmy –

tak beze snů – již dřímám – usínám – – –

– Dále, dál – Snů bílý přízraku!“

Let vlny pukaly a nové hučely.

V puch katakomb za živa pohřben mru. –

Hnus mysterií stínů rozlámán,

těch zmijí věčný sykot udáven,

mrak smutků serván, slunce znova plá –

– ha plá?! Jak jasně září v tmách hle lampy žár!

Kdo chechtá se tam za ní příšerně?

Dav svatých strašidel a bílých oblud roj,

mstu v blbých tvářích bziká lásky hymn,

hle, jdou – – – Dus, strach a pot, vždyť chrám jim rozvlhne! –

– – – Jsi sláb, jsi sám – Já muk se nebojím!

Však nahoře vás vyjí legie

fen v objetí a tygrů, pardalů;

žel v písku, v lóžích jedna bestie,

sběř – senát, chátra, césar, pontifex.

O bozi, dnes já s nimi hrozím vám!

V psa vašeho šláp Galileje hnát,

o furie! – A ticho, němo kol!

Zde poslední se svíjí pohan veliký,

zde scípám zasypán – stín – prchne – slunce – však – – –

Let slunce zrudala v zář nových východů.

V prahorách, obr dub kde tmy stře děs,

na poduškách bařin poklekám,

tvor bídný k modlitbám, když vstává den a noc,

slyš, Kriste bílý – Kyrie elejson!

Mír jiným Pane dals, červ žádám zničení,

svým bleskem roztříšť chlípné tělo mé,

v plam pekla vrz je, rozmetej je v prach,

ať duše ulétne – Kriste elejson!

Kéž najdu Ježíši, když sáhnu v plíseň vlasu

jen trny výčitek a nových vředů hlod,

když v ňadra sáhnu, krev kletá tryskni z nich!

Bolesti pavouk ať mne vyssaje – Kyrie elejson!

Až vykácím ten prales bez konce,

zde vedle sluje té, v níž s vlky přespávám,

já vztyčím klenbu chrámu a kříž nesmírný,

jen tehdá žehnej Bože – Kriste elejson!

Když divých národů v mou jeskyň chvátá dav,

by zvědav poslouchal tvých zlato pohádek

a když je učím v desky rul rýt runy,

nám, Kriste, Ducha sešli – Kyrie elejson!

Tvou milostí až z ďábla mne v jas anděl vylétne,

mne v samotu zde lesní navštěv Jesu zářný,

v tvých apoštolů chór ať vpadne hymnus můj

tvé chvály na věky – Kriste elejson!

Čas trhal hrozny let a jiné sládly již.

Pud šílený dav žene surový

v dál ku předu, pud hrozný hledání,

v dál ku předu přes vodopádů jek,

v dál ku předu přes hrobů, pouští klid,

v dál ku předu přes lesů vzdor a tmy,

přes němou kletbu pust a skalisk vztek,

přes bařin dusných smrad, vzlyk propastí,

přes smrští úpění a divé zvěře řev,

v dál v krve stříkání a zbraní hromný třesk. –

Pláč statisíců hučí v koní klus,

v jich řehot divoký, v děs kopyt dusotu

– – – Mře despot Orient a v smrti soptí mstou

a Západ Východu vzdát úctu letí vstříc,

Led roztát spěje v Jih. Jih zkrušit hrd jde Mráz.

Prach lidstva v úpění hledáním zkrvácen

hles’ vysílen: O nová sídla, noví bůžkové,

vy spásy, záchrany! – A modly plakaly – – –

Čas sežal klásí let v houšť nových osení.

Jen Boha nevolníky, v dál Krista bojovníky,

v dál vedu prostý mnich, já Petr z Amiensu,

vás šiky nepřehledné a davy bez počtu,

vás posvěcené hlavy, vás krále knížata!

Vám korouhve a kříže znaky kynou

v dál posvátnou, kde Spasitel náš trpěl,

v jich znaku zvítězíte a v zbožných modlitbách!

Bůh tomu chce, míst jeho dobudete,

chce tomu Bůh, jen za mnou jděte, ve zpěvu jděte,

Bůh dobře vede vás svým sluhou z Amiensu!

Jdem pouští bez vody, jdem slunce úpalem,

jdem v hrozných trampotách, my s dvojím křížem jdeme,

jdem’ v Krista plášti lásky skryti, s mečem chrabře jdem’;

muk děsná ukrutenství nám splatí Saracen,

muk děsná ukrutenství nám splatí Saracen!

Jdem v zem, kde v každé sněti drak se šklebí,

kde divy konal Bůh, vstal jasný Spasitel!

Jak Bůh to chce, my hrobu dobudeme,

byť Krista zázrakem, patronů svatých divy.

V modlitbách zpěvu jdem’, míst svatých dobudem’,

Bůh dobře vede nás svým sluhou z Amiensu!

Let chřadly jepice a nové létly z vln.