Píseň horníkova.

Cos hrčí v té kladce a skřípe jak srdce.

jež do písku noha zatlápne.

To rahno tak sténá, sotva se tíží

vyschlého havíře dolů hne.

Oleje málo jak krve ve mně –

ó lidé, což jaro vám kvete jen?

Vám v plesu mijí každičký den,

mým dnem je noc nejhlubší v útrobách země.

Ó ženo, ó děti, jaký to osud

při takovém otci, při takovém muži!

Ó zlato, ó boháči, ó vězení děsné,

kde s dechem se každá myšlénka úží.

Ó dole je prázdno, samota, smrt,

však nahoře hostiny, sady zřím kvést –

ó Bože, mé rodině chleba jen,

však boháčům zlata potřebí jest.

Strach smrti mne provází – hrozná to smrt –

na tisíce sáhů pod zemí.

Té černé země tisíce sáhů

na slabá prsa ulehne mi.

Ó lidé, ó hleďte jen, kol prstů svých

že prsteny ne, že krev moji máte,

a v nich ne kámen, to srdce je kus –

ó zdali vůbec vy srdce znáte?