PÍSEŇ HORY

Pokorné doly, chladné hory lysé,

lhostejné příliš k záhadám.

Vždy mlhy jdou, vždy o mne roztříští se.

O milost nežádám.

Obzory dálné, chaty, města, vísky.

Žal, radost, psota, hřích a ctnost.

Zafičí vítr. Propastí kraj blízký.

Neprosím o milost.

Na horských hřbetech pouze kleč je doma,

na horských výších kleč je bezpečím.

Zřím léta v propast. Cosi svůdného má.

Jdi, bouře! Neklečím.

A přes tu propast kdyby bylo mostů,

já nechci přejíti.

Svým smutkem rostu, křivdou více rostu.

Chraňte se křivditi!

A tak chci čelit jarům jako zimám,

klid ve svém pohledu.

Mám život rád, však nízkost nepřijímám.

Dovýše! Kupředu!

A tak chci čelit klamům všem a zradám.

Propasti čekám květ.

Mám život rád, však jemu nepropadám.

Bouří a mlhou v svět!

A nebojácný hledím v šerou průrvu.

Nechť chmurné květy dá mi příkrý sráz!

A nedá-li je, oblakům je urvu.

– Posléze dá je mráz! –