Píseň hřbitova.

Neboj se mne, poutníčku,

ani o půl noci,

a nehvízdej si strachem!

Jsem město míru.

Moji bydlitelé tiše spí

v hlubokých hrobech, pod kříži a rovy,

pod květy, pod sněhu příkrovem

a jejich rozdrásané duše

pijí lék věčnosti.

Jsem město na hoře,

vzor městu v údolí.

Až tam sestoupíš, pak si hvízdej!

Z pochmurných komínů tam dým se valí

a kalí blankyt, zastírá tvář slunce.

A lidé divozrací chodí tam

a nosí svoje žaly,

své rány nezhojitelné,

své úzké obzory, své nízké názory,

své farizejské příklady,

své závisti a úklady,

své plné pytle a prázdné hlavy,

své masky, nalíčené na pozdravy,

své tvrdé stříbrňáky, tvrdá srdce,

své bolestné a nedůtklivé lásky

a neúmornou zášť.

Až přijdeš tam, pak sobě pískej,

bys jejich zloby neslyšel

a jejich vzlykotu,

bys čistý proplul bahnem neřestí

a zachoval si jasný

v srdci obraz Boží!

Já však jsem město ticha,

snášenlivosti, modlitby a pokoje.

Slovan tu klidně dřímá vedle Germána.

Smuteční vrba s břízami

si šeptá nade mnou o jiném světě.

A když se zlaté jaro světem rozpramení,

skřivan se vznáší nade mnou

a zpívá o nebi a o vzkříšení.