PÍSEŇ. (I.)

Dunivě hřměla děla,

les pušek rachotil,

hrůzou se země chvěla

v doteku strašných sil. –

Zděšeně na to zřela

družina bílých vil.

Zář rudá k nebi čněla,

divoký orkán vyl,

vesnice, města celá

v rum trosek proměnil –

Zděšeně na to zřela

družina bílých vil.

V zoufalství srdce mřela,

celý svět jeden kvil:

krev čerstvá všude čpěla,

kterou se člověk spil. –

Zděšeně na to zřela

družina bílých vil.

Zděšeně na to zřela

a děsem hrůzných chvil

chvěla se bílá těla,

jak orkán vždy víc vyl –

a náhle prchla celá

družina bílých vil.

Jen jedna osaměla:

„I v hrůze těchto chvil

já zůstanu přec,“ děla,

„mé místo tam, kde kvil...“

Naděje jméno měla

ta nejdražší všech vil.