Píseň. (I.)

Na hlavě věnec

modravé chrpy,

polního máku,

seděla dívka

nad potokem.

Viděl ji z dálky

mysliveček,

zamířil žertem

na věneček.

Lekla se dívka,

sundala věnec,

roztrhla květy,

vrhla je dolů

do potoka...

„Co si to, dívko,

učinila,

že jsi ta kvítka

zahodila!

Nechci tě více;

hodilas věnec

do vody bystré

ručnicí jeho

zastrašena.

Po věnečku tom

hledal jsem tě,

věneček nemáš,

nenajdu tě.“