PÍSEŇ. (II.)

Lidským očím utajena

chodí světem bílá víla

a kam vkročí, kvítek pučí

a v něm divná, čarná síla.

Modrý květ ten tajůplný

hoře mírní, slzy stírá,

nový život budí v srdci,

zoufalstvím že neumírá.

Mnohý květ sic zloba zničí,

mnohý také mrazem zajde –

ale přece aspoň chvíli

potěší se, kdo květ najde...

Bože můj, ach, jaká děsná

bouře na svět přikvačila –

štěstí ještě, že tu světu

zůstala ta bílá víla.

Bílá víla, Těšitelka,

tiše chodí stále světem,

těší, sílí, hoře mírní,

slzu stírá modrým květem.