PÍSEŇ. (IV.)

Malá chatka; pod svahem jí

téměř ani neviděti.

V chatce chorá žena leží,

u ní čtyři drobné děti.

Jaký smutek! Matka chorá,

otec kdesi na bojišti –

a snad právě v této chvíli

zmírá v krve tratolišti!

Bože můj, co potom bude

s drobnými tu sirotami,

bez matky a bez tatíčka

zůstanou-li v světě sami!...

Zoufale zří chorá žena

na dítky, jež v slzách klečí –

och, to v srdci dvojí rána,

které nikdo nevyléčí.

Dvojí rána: muž a děti!

Jak tu těžko umírati!

Ubohé ty siré děti

otce snad i matku ztratí!...

Ale již tu dobrá víla,

zoufalé by potěšila:

„Dá Bůh, otec navrátí se,

uzdraví se matka milá.

A kdyby přec, nedej Bože,

staly jste se sirotami:

ještě v nebi Pán Bůh žije

a ten bude dále s vámi.

Ten vám bude otcem, matkou,

místo nich tu bude s vámi –

ještě v nebi Pán Bůh žije:

nebudete v světě sami!“ – –