Píseň jarní Milost Slečny.

Budeť vždy tu paní teta

Cyvěti a dřepěti?

Mním, že jsem zde nadvě leta;

Mámliž se tu sbaběti?

Jakž to vesní živobytí

Nadělá mi brykolí!

Čert mně dolučního kvítí,

Dolesů y dopolí!

Cvrcy podvečír a žabky

Cvrkají a kukají;

Mezy tím y bžučí babky,

Ptácy hloupě bukají.

Když pak vlezu podpodušky,

Jakž tu sevším rejdí ďas!

Štěká pes a štípí mušky,

Tuť mne trápí dlouhý čas!

Vnocy, když sen tělo léčí,

Jakž se zase vztěkají!

Vůl tu bučí, ovce bečí,

Oř a klisny řehtají!

Zrána teta zase přijde,

Krákorá a štěbetá:

Slečno vstaň, než slunce vyjde,

Poďme trochu dosvěta!

Není kafe, čekoláda

Ksnídaní zde, ani thé;

Běhat mám jen skrze lada

Čtitrobná a vnegliže;

Musým vjednom shory sstráně

Porousaná cachati;

A tak černá co cykáně

Navejslůní cárati.

Opoledni huspeninu

Přinesou a zeliny;

Kuře, hrách a hovězynu,

Toť jsou naše hostiny!

Nic to nemá chuti vsobě,

Ani jaké lahody;

Vejce máme vkaždé době,

Zapomlsky – jahody.

Okartách a vrhčábnicy

Slova není slyšeti;

Nikde nežli vekvítnicy

Není nač tu hleděti.

Jižbych dávno vtmavém hrobě

Co květ zvadlý ležela,

Kdybych svého vmnohé době

Chlapce byla neměla.

Někdy mne ta chámovina

Svábí ksobě huňatá;

Toť je zběř a čertovina

Všecka všudy proklatá.

Jakž to mají hloupí chlapi

Mravy neučesané!

Jaké pracny, jaké hňápy,

Jak ty žíně zmuchlané!

Což vtom sedlském budu kraji

Plesnivěti navěky?

Nech mne, nech mne, milý máji,

Jíti tamto zařeky!

Vida, jak se krásně kouří

Tamto město rozmilé!

Jakž se již mé srdce bouří!

Pa! mé panstvo spanilé!