Píseň jarní.

Ledva nazem stuhlou lehne

Větrem vlažným jarní jih,

Hnedle shor y sřeky sběhne

Kluzký led a tájný snih.

Jak se země porozhřívá,

Hned vše všudy pookřívá.

Vnově zem se jasně směje,

Jakby kvetl zas božský ráj;

Ptactvo zvučné libě pěje,

Slavík vítá panský máj.

Všecko jasá, kde co koli,

Ryba vtůni, jehně vpoli.

Malované luka kvítí,

Lístí čerstvé krášlí strom;

Voda čistá hrčí vsýtí,

Větry chladně vějí vtom.

Kvítí libou vůni dýmá,

Div tu člověk nepozdřímá.

Neboť jest tu sedmikrása,

Jest tu bledý potočník;

Stkví se růže, květin krása,

Stkví se modrý otočník.

Což mně povší světa slávě,

Když tu vměké sedím trávě.

Jakž je volno! – ale Bělo,

Bělo, děvče milé, kdes?

Poď ven, poď, by jaro mělo

Ještě větší krásu dnes!

Neboť není rozkoš vmáji,

Kde tě není, ani vráji! –