PÍSEŇ JARNÍHO DNE

Tož tedy jsme opět v měsíci máji!

V radostné jarní náladě

stromy se vesele zelenají

zas v Luxemburské zahradě.

Mé okno je dokořán otevřené,

a slunce vrhá mi v světnici

na moje svršky zaprášené

své paprsky jasné a hřející.

Jak mě zas vábíš na dálnou cestu,

ty velké oko plamenné!

Ihned bych paty ukázal městu –

s bohem, ty moře kamenné!

Hvězdo dne ve své vzkříšené slávě,

tvůj vliv na mě je podivný.

Jako ještěrka ležel bych v trávě.

Jak je mi světa shon protivný!

Vše jedno mi, osobní, politické

zájmy, pravda i předsudek.

Ach, když si vzpomenu na věci lidské,

tak se mi zdvihá žaludek.

Nejraděj’ bych teď v ruce své s holí

od vesnice šel k vesnici

mezi slibnými lány polí

po dlouhé bílé silnici.

Z plných plic bych vykřikl prudce

a na očisty znamení

umyl bych svoje hubené ruce

v křišťálném horském prameni.